Bylo kalné, chladné ráno, nový den - přestože oblaka skvící se těžkou ocelovou barvou slibovala další sníh. Maličká chatrč na samotě se probouzela do dalšího rána stejně unyle, jako zbytek ostatního světa, jen pro některé obyvatele už to nebude jako dřív. Chatrč, drobná a na první pohled vetchá samotka, jedna jediná místnost s jedním oknem a dveřmi a přístěnkem, budila zdání, že se každou chvilku rozpadne, byla však zřejmě pevnější, než by člověk čekal. Drsný kraj, drsný lid, drsné vše ostatní, dalo by se říct.
.... ... hlavně ho tam neber sebou, Johnny. Zdechne ti tam, hned jak přijdou první mrazy, a co pak dál? Jednou se pořádně nadlábneš, a pak zkysneš v nějaký pustotě. Ne ne, prostě ho někomu střel a kup si psy, se psama to někam dotáhneš, na to vem jed...
Z přístěnku se ozvalo frknutí, po chvilce znova. Po další chvíli čekání, kdy se měly otevřít dveře do přístěnku, vejít jeho dvounožec a dát mu snídani, obyvatel přístěnku zbystřil. Nasál okolní vzduch a uši se mu samovolně sklopily vzad: ten pach se mu ani za mák nelíbil. Byl to pach lehce nasládlý, pach, kterému se zvířata vyhýbají... Několikrát přešlápl a ospalost z něj spadla. V žaludku mu zakručelo, pokusil se čenichem sehnat dohromady těch pár zbytečků píce, které zbyly v nahrubo sbitém žlabu. Když byl však žlab kompletně prázdný, trochu zlostně si dupnul. To nebylo zvykem, aby ho jeho dvounožec nechával tak dlouho čekat... Škubl hlavou, a zarazil se o provaz. Škubl znova... a ještě jednou. Provaz narušený mnohým mrazem a další nepřízní nevydržel a s tichým lupnutím povolil. Obyvatel přístěnku se opřel plecemi o chabá dvířka, která se pod jeho váhou bez odporu otevřela. Stejně rychle si poradil i s dvířky od chatrče, přestože čekal, že se na jeho hlavu za to snese pořádné hubování.
... ... dyť víš, že bych bez toho starého mezka nikam nešel... když zlato, tak se zlatým koněm. A mrazy? Heh, co my už prožili horšího než nějaký mrazení... Pravda, Blanchy už má svoje roky, ale to já taky. A pokud Bůh dá, dva staří dědci si k nějakýmu tomu zlatu taky dopomůžou ...
Ol' Blanchy, neboť tak se obyvatel přístěnku skutečně jmenoval, opatrně vkročil dovnitř chaloupky. Musel sklonit hlavu téměř k zemi, i tak ale dřel kohoutkem o rám vchodu. Dál než po půl těla ani nemusel, natáhl krk k posteli. Trhl ušima a frknul, znova ten nasládlý zápach. Blanchy ho neznal, ale instinkt mu našeptával, ať se obrátí a uteče. Věrnost ale v šimlíkovi zvítězila a on čenichem rozhrábl vysokou vrstvu přikrývek a kožek. Přitiskl čenich k tváři bledého starce. Něžně mu foukl nozdrami do obličeje a přátelským gestem ho žďuchl do ramene. Jenže přítel se nehýbal... vypadal jako když spí a Blanchy věděl, že ho možná stihne hubování, že ho budí, ale přesto setrval v úsilí. Dokonce malinko navztekaně udeřil kopytem do bočnice postele, až celý kus nábytku zlověstně zaskřípal. A dvounožec nic. Možná nějaká hra? Blanchy nechápal... proč by si dvounožec chtěl hrát po ránu, proč se tváří, jako že spí, proč je tak chladný? A co znamená ten protivný pach, šimrající zlověstně v nozdrách? Proč prostě nevstane a se smíchem a lamentováním zároveň nevykáže šimlíka z chatrče a nedonese mu tu snídani? Blanchy to nedokázal pochopit... nikdy předtím se s ničím takový nesetkal.
... ten můj šiml, to možná néni žádnej výstavní arabiánec nebo podobná chcípákovská verbež, to je velšan jak vyšitej a ti trochu tý nepohody snesou. Vsaď se o flák zlata velký jak koňský lejno, že tam spolu dorazíme a budeme bohatý. A já mu nechám udělat podkovy z ryzího zlata, aby celej svět viděl, jakej že je to miliónovej kůň!
Den se přehoupl z nepřívětivého rána do stejně nepřívětivého poledne. Potemněl, a místy se už k zemi snášela i osamělá vločka. Dopadla na zem a přivítala se s ostatními... jedna z vloček dopadla na koňskou záď, vykukující z chatrče ven.