Naervon | Kapitola 2. - Očekávání

Malé varování na začátek - tuto povídku nepovažuji za dívčí románek. Nehodlám se vyhýbat sexu, násilí, krvi, smrti a mnoha další věcem. A přestože vám v tom nemohu bránit, cítím se povinna vyvěsit varování 15+.

Stála před zrcadlem a držela před sebou šaty. Už několikáté... žádné se nezdály vhodné na tu polo-slavnostní večeři. O které, byť by to neřekl nahlas, si všichni mysleli, že bude poslední... Nakonec se nad ní Fera smilovala a přistrčila jí temně zelenou lehkou róbu v empírovém střihu. Ten měla Marissa nejradši. Hlavně poslední dobou, kdy u dvora na Garradaru momentálně tolik módní šněrovací korzety působily její změněné postavě vyloženě bolest. To pak byly každé volnější šaty vítané. A co, že nemohla nosit stejně jako dvorní dámy poprsí až u krku? Stejně by po ní nikdo nehleděl, když teď byla tak neforemná. Přes břicho si už neviděla na palce u nohou, zamračila se.

Stála před zrcadlem a přemýšlela, čím by mohla vzhled nějak... obzvláštnit, zatímco jí služebná česala tmavě hnědé vlasy do vysokého účesu. V tlumeném světle svic měly prameny temně rudý nádech. Na závěr jí Fera připjala kolem krku dárek od knížete, těžký zlatý náhrdelník tvořený desítkami řetízků a broušenými kapičkami temně zelených turmalínů, ladícími s její róbou i očima.

Nenosila ho ráda. Připomínal jí tíhou na šíji její povinnosti, dělal z ní v jejích představách vždy zdobně upravenou panenku, která se nehodí k ničemu lepšímu než předvádění na plesech. A obstarání dědice, za pomoci nechutných břeček od mistra Sevarashe, díky kterým mohla dítě bezpečně donosit. Zamračila se. Toho člověka neměla ráda. Pokaždé s ní jednal jako s dítětem, na bezvýrazné tváři aby člověk hledal emoce lupou a díky všudy přítomnému sarkasmu bylo těžké poznat, kdy vlastně mluví vážně nebo ironizuje. Nebo nedejbohy vtipkuje. I když, to ne, pomyslela si v duchu. Něco tak polidštěného, jako je humor, mu bylo beztak na hony vzdáleno. To už jí byl sympatičtější mistr Kylahm, s tím jeho věčně opožděným příchodem, nedbalým strništěm a drzou mluvou, kterou se neváhal nahlas prezentovat i u knížecí tabule. Nebo mistr Meth, jak mu s Ferou často říkaly. Byl krásný jako serafíni s katedrálách Světla a na lidských výjevech. Podezřívala vždycky Feru, že by určitě nebyla proti, kdyby se na ni třeba usmál. Ani nemohly věřit, že by někdo tak krásný a milý mohl být tak nebezpečný v boji, ale o mistru mágovi šly zkazky, jak nemilosrdný jeho oheň dokáže být. Fera se vždycky jen zachichotala, že by jí nevadilo ten oheň na vlastní kůži poznat, a Marissa pokaždé zavrtěla hlavou. Občas jí vrtalo hlavou, co všechny ty Feřiny narážky znamenají. Pokud myslela to, co tušila kněžna... Hloupost. To byla přece povinnost, ne něco, nad čím by se mohly chichotat a červenat se jako děvečky.

"Milosti, je čas jít."

Marissa se zvedla a za doprovodu služky došla do velkého sálu. Většina dvora už seděla za stoly v rušné debatě. Když vešla, hovor částečně utichl a sedící se postavili. Kníže vstal také, a došel k ní, aby jí nabídl rámě. Když společně usedli v čele tabule, posadili se i ostatní. To byl povel k tomu, aby začali sloužící nosit jídlo na stoly a hovor téměř umlkl. Z kouta síně se začala ozývat hudba a tichý, konejšivý zpěv dívky dodal kněžně alespoň trochu klidu. Zvedla pohár, z něhož se linula železitá vůně a zhluboka se napila. Přes síň se setkala s pohledem Fery od stolu pro sloužící. Přítelkyně už se dávno cpala pečení a tak se Marissa pousmála a na svůj talíř naložila minimum jídla, spíš na chuť než hlad. Daleko víc potřebovala pohár s nasládlou rudou tekutinou. Jen škoda, že není teplá, zalitovala na okamžik. Pohár objala štíhlými prsty a pak se zaposlouchala do hovoru knížete a lorda Gairona.

Bavili se o vojenských věcech, jako poslední dobou pořád, a i přes veškerou snahu nedokázala udržet pozornost. Když se rozhlédla kolem stolu, narazila na upřený tmavý pohled mistra nekromanta, sedícího kousek od ní. Díval se na ni jaksi... vypočítavě, možná? Jeho výraz ji zneklidňoval. Po chvilce si uvědomila, že na něj stále zírá a se škubnutím se odvrátila. Bylo bezpečnější se věnovat znova své číši.

Hlas zpěvačky se změnil, jak plynule přešel v další píseň. Ta nabrala teskný tón, a kněžna se zaposlouchala. V zádech ji mrazilo, nedokázala si představit, že by zítra nesešla znova do této síně a v okázalé společnosti dvořanů nevečeřela po boku svého chotě. Ve svých komnatách bylo tak lehké zachovat zdání normality! Ale když by někdo vyšel ven, dolů na některé z nádvoří či ke stájím, uviděl by čilý ruch. Horečnou aktivitu, takovou, jaká přichází na hranici paniky, kdy člověk dělá své v přesvědčení, že kdyby ustal, zbláznil by se strachem. Přemýšlela, zda je lepší nutit se nevidět, nebo činit.

Večeře uplynula rychle, kněžna se vytrhla z myšlenek, když si všimla, že u ní někdo stojí.

"Moc jste toho nesnědla, paní... Mám poručit, aby vám něco přinesli ještě nahoru do komnat?"

"Ne, ne... Díky, Fero. Nějak nemám hlad... ale ráda bych se prošla, alespoň po hradbách."

"Ano, milosti. Skočím vám pro plášť," kývla lykanka a byla pryč.

Na obzoru zářil pruh jasného, slunečního světla. Nad hradem a jeho blízkým okolím však bylo zataženo, občas se zablesklo či zahřmělo. Mistrná práce několika zaklínačů, nezbytná nutnost pro tvrz, poskytující domov tvorům temnoty. Na hradbách se mezi bednami s municí, kanóny a hlídkami proplétaly dvě postavy, pláště rozevláté v začínajícím dešti. Když těžké provazce rozpoutaly průtrž naplno, obě ženy promoklé do poslední nitě vběhly pod střechu.

Prudký déšť bičoval vitrážové okno pár palců od jeho tváře. V hrudi cítil chlad, přestože se sloužící snažili, seč mohli, aby ve všech komnatách krby neměly ani šanci vyhasnout. Ten chlad s krby neměl co do činění... Takovou dobu, desítky let tu stál a pod jeho rukou tvrz i země vzkvétaly. Zvedl je z nicoty, do které byly uvedeny předchozími vládci...Temným stvořením se dařilo, vděčně vkládali věrnost do ruky, která je chránila před útlakem. Ale každý sen musí jednou skončit. A aby se dařilo "zlým", to Světlo přece nemohlo strpět, ušklíbl se kníže. Upřímně se děsil okamžiku, kdy se na obzoru objeví leskl zlatých pancéřů a vichr přinese troubení polnic až k vysokým hradbám. Jeho cesta byla daná. Ale cesty ostatních se rozcházely, mizely v mlze...

Jediné, co viděl, byly ty zelené oči, hledící na něj s chladem, přesto se poslušně podrobující každému rozkazu. Usmál se poněkud nevesele, přehodil přes košili kabát a vydal se do chladných chodeb hradu.

Otevřel dveře a zavřel za sebou, neslyšně a kradmo. Dovolil si na chvíli kochat se scénou před sebou, sálalo z ní teplo daleko konejšivější, než stovky krbů.

Kněžna sedící jen v dlouhé noční košili před krbem, zírající do plamenů. Za ní její služka, Fera, opatrně rozplétající a kartáčující promočené temné kadeře, tak dlouho, až nich zůstane nadýchaný čokoládový závoj, v mihotavém světle z krbu a svic nabízející lákavé narudlé odlesky. O něčem si tiše povídají, letmý úsměv kněžny... Její úsměvy byly pro něj tak vzácné.

Přiblížil se, služka sebou lehce škubla a upřela na něj kulaté žluté oči. Gestem ruky ji propustil, a ona vrhla uklidňující pohled směrem ke kněžně, pak se ztratila.

Marissa upírala oči stranou, než došel k ní a konečky prstů pod bradou ji donutil vzhlédnout k němu, a pak se postavit. Zlatavé světlo ohně prozářilo vlasy i tenké hedvábí košilky, a ona i se vší nejistotou v zelených očích byla tak nádherná... usmál se na ni s lítostí. Pak rozvázal šněrování košilky a sklouznutím dlaní po ramenou přiměl tenkou látku snést se na zem. Nadechla se... a skončila s jeho ukazovákem na rtech. Žádné námitky. Pochopila, a se skloněnou hlavou ho následovala k posteli. Svíce zhasly.

Kylahm naházel pár nezbytných drobností do žebradla, připravil na křeslo cestovní oděv, pak odpočítal nezbytnou čtvrt hodinu a vydal se na hostinu. I po ní zůstal v síni a s několika dalšími pil, jako mnohokrát předtím, zapomenout a uklidnit. Strach a očekávání ale zřejmě působily skvěle jako životabudič, neboť ani po hodině prolívání hrdla neviděl účinek. Pil však dál, do němoty, pod stůl... Nějak bylo, nějak bude. Nač to řešit teď?

Mistr Methagor sbalil několik oblíbených magických knih, bochník chleba, sýr, sušené maso a pár jablek z kuchyně a plný měch vína. Když přibalil i náhradní oblečení, sešel zpátky do kuchyně a mrkl na jednu ze služek, pěknou zrzku, která se začervenala. Když ji naznačil, ať jde s ním, neváhala ani na minutu.

Mistr Sevarash se po večeři odebral do svých komnat, stále zbývalo tolik udělat... Nejdůležitější svitky, lektvary, masti, stejně jako nejzákladnější náčiní pro alchymii i nekromancii postupně vkládal do kabely, pečlivě zvažoval, co bude potřebovat a co má přednost. Když dobalil, rozžal plamen pod kahanem a ze skříněk vytáhl náhradní nůž. Začal v tichosti soustředěně pracovat, tak dlouho, než do místnosti začalo pronikat nevýrazné, šedé ranní světlo.

Lord Gairon strávil noc na kolenou, v tichém soustředění a meditacích. Klid této nocí protínal pouze občasné dívčí zavýsknutí od Methagorových komnat či útržky opileckého zpěvu z velké síně.

Ráno přišlo až příliš brzy.