Kapitola 3. - Na útěku

Tak, po dlouhém protahovaném úvodu taky nějaká akce. Buďte shovívaví, múze mi flámovala - především při popisech z bitvy si někde dávala do nosu.

Pevností zaduněl otřes, po něm ještě jeden slabší. Vzápětí se rozhoupal zvon, budil všechny, kdo měli tu kuráž dnes v noci spát, varoval a bouřil. Bariéra kolem tvrze se hroutila pod nárazy obrovských monster, zlaté a bělostné šupiny zářily jako spravedlnost, hluboký řev zněl jako volání k Posledními soudu.

Však také ano, hleděl se spokojeným úsměvem plavovlasý muž v plné zbroji, sedící na koni před dlouhými řadami vojáků. Pozlacená zbroj se leskla v ranním slunci, blýskala tak jasně, že řady vojáků splývaly v jednu pronikavě zářící hradbu. Odvolal alabastrového draka a i zlatou dračici, a mávnutím paže třímající meč se řady daly do pochodu. Za řadami vojáků stály postavy v bílých hávech, ruce vztažené k nebi, odříkávaly inkantace. Nebe stínila křídla draků a serafínů... jen málo tvorů světla odmítlo výzvu přidat se k armádě, jenž možná provždy zničí zlo a smaže temnotu z povrchu zemského.

A pak, za doprovodu hlasitého praštění a skřípotu povolily magické ochrany i vysoké zdi prvního kruhu hradeb. Temní tvorové, prodlévající za další hradbou, neklidně přešlapovali, čekaje na signál knížete či průlom protivníků. Každému se kolem krku třpytil tmavý krystal, zaručující, že pokud by se v bitvě dostali mimo stíny pevnosti, světlo jim neublíží... tolik. Ani sebesilnější zaklínač nedokáže zvrátit zákony života a smrti či změnit stará prokletí.

S duněním jim nad hlavami proletěla zářivě zlatá křídla, jakoby zbytky magické ochrany nebyly víc než poryv větru. Vstříc dračici proletěla střela z balisty, jako na uvítanou. Zasáhla křídelní kloub, nechráněný tlustou vrstvou šupin jako hruď či břicho, a tvor s mohutným zaryčením klesl k zemi. Řady vojáků pod ním se rozutekly, ne však dost rychle. Dračice se v bolestech převalovala a drtila pod sebou jak obranu, tak i další úroveň hradeb, než ti, co stihli předtím utéct, ukončili její trápení. Kolem pevnosti se rozlehl naříkavý řev jejího druha...

V obraně ale zela díra... Stovky útočníků proudily dovnitř a jen s malým odporem postupovaly dovnitř.

Krátce před dobytím posledního valu se zboku objevila záplava těžce obrněné jízdy s lordem Gaironem v čele, a smetla první vlnu, rozdrtila je pod těžkými kopyty. Postupně nájezdníky vytlačovali, ale moment překvapení pominul a na Jezdce svrchu zautočili serafíni. Zatímco na útok ze vzduchu málo vybavení Jezdci bojovali ze všech sil, další a další pozemní jednotky Světla útočily na poslední val, který dělil Garradar od vnějšího světa.

Na hradbách a na střechách městských domů čekali bez hnutí lučištníci, až se nepřítel probije do prostoru mezi nejbližší hradbou a pevností a dostane se na dostřel... uvnitř pevnosti stejně nehybně, byť s téměř hmatatelným závanem strachu, čekaly další jednotky.

Poslední nárazy... brána padla. S křikem a ohněm se do ulic města přilehlého pevnosti rvaly hordy vojáků, pozlacené brnění už ztratilo lesk pod prachem a potem bitvy. S tichou neodvratností zasvištěla první salva, a několik desítek prvních odvážlivců padlo. Útočníci se okamžitě začali krýt za domy a zídky, ale otvor ve valu, kterým se dovnitř drali další a další zůstal nechráněn. Brzy díru halila hromada těl a útočníci se na chvíli stáhli.

Nazelenalá tekutina se třpytila v bohatě zdobeném poháru. Na odstínu toho lektvaru (bezesporu odporně chutnajícího, jako vždy) bylo něco zvláštně, dekadentně přitažlivého. Hladina byla klidná... do té doby, než hradem otřásla další detonace, obzvlášť silná. Zelená tekutina vyšplouchla a téměř pohár převážila, služka jej zachytila na poslední chvíli. Sbírka křehkých skleněných tvorů na poličce opodál tolik štěstí neměla, jednotlivé kousky popadaly na zem a barevné střípky se smísily v jednu zbytečnou suť. Kněžna k nim poklekla, dotkla se jemně toho, co kdysi bylo filigránsky leptané křišťálové orlí pero, a po bílém prstu až do hromádky střepů skanula kapka krve. Fera ji něžně donutila zvednout se a ovázala její ruku, potom ji neústupně donutila vypít tekutinu, která zbyla v poháru. Potom obě stále v objetí usedly na pohovku a čekaly, navzájem se konejšily svou přítomností. A čas běžel...

Bylo to tak podobné... jako by znova zažíval ten stejný sen. Pozoroval dračí pád i návaly útočníků, vysoko na hradbách, a napjatý do posledního zbytku čekal, kdy nastane ta chvíle... kdy seběhne dolů a ujme se velení v čele elitní gardy, bránící prostory samotného hradu... Teď.

Průlom cizí armády do vnitřního prostoru hradu zaznamenali všichni. Samotný Garradar se zachvěl, a řev dobyvatelů zesílil.

"Čas nadešel..." vybraným členům skupiny zazněl v uších hlas, jako by kníže stál těsně za nimi. A všichni uposlechli, vytratili se z bitvy a bočními chodbami a vchody se doplížili až k místu, kde ve sklepení stála křídově bledá kněžna, kterou podpírala lykanka. Ta otevřela dobře ukrytou chodbu a s pochodní v čele vedla všechny poklusem ke svobodě.

Chodbou otřásalo dunění, ze stropu místy jen ledabyle zpevněného dřevěnými trámy skupinu v nepravidelných intervalech zasypával prach. Kněžna již po chvíli začala lapat po dechu, neuvyklá rychlé chůzi a dlouhému pohybu. Náhle ji cosi podebralo do náručí – když vzhlédla, hleděla překvapeně na mistra Sevarashe. Nevěnoval jí ani pohled a ona se zamračila, neřekla však ani slova. Pochybovala, že by jí stejnou službu nabídl Jezdec nebo démonolog a ona nebyla tak hloupá, aby přesvědčovala sebe i ostatní, že to zvládne sama. Ještě několik minut rychlého tempa a celá skupina se dostala ke schodům vedoucím vzhůru, na konci opatřených poklopem.

Mistr nekromant ji postavil a podepřel, aby nabrala rovnováhu, zatímco se jako první ujal z chodby vyjít Gairon. S rukou na jílci meče opatrně nadzvedl poklop a mezerou vyhlédl ven, a když víko otevřel dokořán a vylezl ven, všichni ho postupně následovali.

Ocitli se v jakési chýšce, vybavené jen malým krbem, stolem, jednou trojnohou židlí a odrbanou havětí prolezlou kožešinou, která kryla východ v podlaze. Dveře byly zavřené zvenčí – nic, co by lehký šťouchanec Jezdce nespravil.

"Lovecká chatka. Podle mapy bychom se odtud měli rychle vydat do nedaleké vesničky, prý by tam na nás měli čekat připravení koně a nějaké zásoby," oznámila Fera, skládaje mapu zpátky do vaku.

"Neměli bychom východ zničit? Pokud nás někdo sledoval..." otázal se mág nejistě.

"Není čas, navíc by třeba někdo od nás mohl chtít utéct stejnou cestou, pokud by o ní věděl. Pojďte."

S tím Fera vyrazila ven, následována ostatními.

V lesíku, kde chatka stála, bylo šero, ale místy mezi větvemi paprsek slunce stejně občas pronikl – pro kněžnu to byla zkouška pozornosti, po první popálenině už se flekům světla vyhýbala. Za jejími zády si mág s nekromantem vyměnili znepokojené pohledy. Celou dobu lesem nebo nocí jít nemohou...

Šli mlčky a spěchali. Marissa se soustředila na to, vyhýbat se světlu a nedávat najevo únavu. Přestože trvala na tom, že bude mít šaty, i když jednoduché a bez ozdob, už teď toho rozhodnutí litovala – dlouhá rozevlátá sukně i rukávce se zachytávaly o ostružiní a větývky. Proto byla neskutečně vděčná za prořídlé stromy a pohled na první stříšky chatrčí vesničky schoulené na kraji lesa.

Zrychlila krok a pak se náhle zastavila, s pocitem, že se na ni něco velkého řítí... objal ji chlad a pocit, jako by cosi proťalo její hruď. Pak našla hlas... a rozkřičela se... Sklesla na kolena, dlaněmi udeřila o zem a prsty zaťala do černé hlíny.