Naervon | Kapitola 9. - Tužby těla i duše

A je tu další díl, který se mi psal obdivuhodně lehce (taky to podle toho bude asi vypadat), ale snad se bude líbit. A komentáře že jsou vysoce ceněné snad nemusím opakovat :3

"Proč se tomu lesu říká Divý?"

"Protože je daleko starší, než by si kdo uměl představit. Stál tu dřív, než nejstarší svatostánky lidí, a když sem přišli les vyhladit a vyklučit, zjistili, že se dokáže docela účinně bránit. Jeho magie je prastará, a lidé zjistili, že v nich probouzí myšlenky a pocity, které by jejich církev zakázala, možná i tvrdě trestala. Utekli tedy nazpět, nebo zešíleli a zůstali a až do smrti byli otroky vlastních emocí a instinktů, a les si s nimi pohrával jako s loutkami."

"Eh... bude to na nás působit taky?"

"Mám důvod věřit, že ano. Nicméně když přihlédneme k tomu, co jsme a co víme, bude vliv řekl bych zanedbatelný."

"..."

"A nemohli bychom ho přeci jen objet?"

Volným krokem jeli dva dny. Za tu dobu se stihli lépe poznat, atmosféra ve skupině však nebyla lehčí ani o trochu – na všechny doléhalo volání hvozdu. Čím víc se přibližovali středu lesa, tím víc rozhovory vázly a vzduch těžkl očekáváním.

Met seděl na koni před Ferou, rty semknuté. V hrudi mu bolestivě tepalo, ale daleko víc mu vadilo psí oddechování za krkem a každou chvíli vlhký zvuk, který naznačoval, že si Fera olízla čenich. Jak nádherné by bylo, kdyby byla dívkou a seděla přede mnou. A nechala mne se starat o ni, místo abych si připadal jako... jako štěně z vrhu, ušklíbl se. Ale to by si nemohla hrát na hrdinku, jak jinak. Koutkem oka vrhl pohled na kněžnu, jedoucí na koni se Sevarashem. Kdyby byla Fera taková... Marissa se stokrát může tvářit, že je důstojná vdova po knížeti, ale pohledy, které vrhá na nekromanta, když si myslí, že ji nikdo nevidí, mluví za vše. Jako by vzhlížela k božstvu, jako by on byl celý její svět. Zavrtěl hlavou. Měnil bych, mistře, ušklíbl se.

Met nebyl sám, kdo pozoroval kněžnu. Lord na ni upíral zachmuřený pohled také. Bylo těžké ji nelitovat, když viděl, jaký má na ni nekromant vliv. Pokud všichni dorazí v pořádku a ona porodí, bude z ní kněžna vdova, kněžna matka, a jako taková nebude mít nárok na to, zvolit si samostatně další život. Bude odsouzená k tomu, žít sama a případně přispět svou radou mladému knížeti. Být někým takovým je mocná politická pozice... Gairon však pochyboval, že by o to Marissa stála. Je příliš mladá, na lidské i upíří poměry, příliš tvárná... Však se proti von Garrovi zvedlo několik hlasů nevole, že si bere skoro dítě. Ale kníže nedbal... Kdo by taky tušil, co se stane?Jediná cesta, jak by se mohla z toho řetězu vymanit, by byla, kdyby její dítě zemřelo. A Lord pochyboval o tom, že by něco takového dopustila, při vzpomínce na její strach a zoufalství, že by se jejímu maličkému mohlo něco stát. Alespoň že nekromant ji v tom zdá se nepodporuje, bude už tak těžké pro ni smířit se s tím, co má být, až se o tom dozví... Budu za vámi stát vždy, má paní, ať už vaše cesta povede kamkoli, slíbil jí v duchu. Jeho kůň k němu stočil ucho a šilhavě se na něj zadíval. Zařehtal. Ty taky, samozřejmě, usmál se Lord a poplácal koně po pleci.

Kylahm se táhl kousek za skupinou. V krku mám vyschlo, ženskou by to chtělo, zatracenej les. Todle mi byl beztak nějakej z ďáblů dlužnej. Nedivil bych se, kdyby to spískal Baal, jako revanč dyž sem ho volal ožralej a chtěl po něm, ať celej půlden v pekle nosí růžový tanga s králičím vocasem vzadu... Meh. V brašnách poslední flašu, vo to nic, ale tímdle tempem brzejc začnu nahánět srny... Marisska se mnou nepůjde a vlčina vrká jak hrdlica kolem magiče... Zatracenej kníže, zatracenej hrad, zajebanej nekromant, podělanej magič, zatrolená sakramentská štreka... Do hajzlu s tím vším, natáhl se do brašen a pořádně si přihnul z poslední lahve pálenky. Kdo by řek, že mi takový věci budou chybět, až je nebudu mít přímo pod nosem. Že bych si vytáh sukubu?

Minuli malé jezírko, že kterého se stoupala pára.

"Teplý pramen! Mohli bychom se utábořit někde blízko? Ráda bych se sem vrátila a umyla si vlasy..." zaprosila kněžna.

"Můžeme. Stejně jsme dnes urazili docela velký kus cesty."

K utáboření si zvolili malou mýtinu, z jedné strany ohraničenou několika mohutnými kameny, křovinami docela hezky oddělenou od zbytku lesa.

Marissa s Ferou odběhly zpátky k jezírku a nechaly výstavbu tábora na zbytku skupiny.

"Běž za nimi a dohlédni na ně," vyzval nekromant Gairona. Poté, co zmizel i Lord, se zbývající trojice pustila do rozdělávání ohně a sháňky po něčem, co by se na tom ohni dalo opéct.

"Tak se ale nedívej," zavrčela Fera a Gairon zvedl ruce.

"Samozřejmě. Jako bych tu nebyl," a obrátil se k jezírku zády. Usmál se, když zaslechl jejich bezstarostné špitání a chichotání.

"Fuj, ty vlasy jsou úplně slepené..." zalkala kněžna, když se marně pokusila prohrábnout prameny prsty.

"To spravíme," usmála se Fera, "šup do vody!"

Po dvou hodinách, když se obě ženy pořádně vydrbaly a vyřádily v horké vodě (a Gairon by přísahal, že ještě chvíli a přirostl by k zemi), se vrátili do tábora. Fera se usadila u Marissy a počala jí rozčesávat mokré vlasy, dokud se v teple u ohně nezměnily v hebký nadýchaný závoj.

Na ohni se opékali dva zajíci a bažant, Kylahm se staral o jejich otáčení a řádné propečení a zbytek skupiny většinou posedával na zemi, utopený v myšlenkách.

Když se všichni najedli, postupně i zbytek skupiny využil příležitost smýt ze sebe prach a špínu cesty, poté nastal čas se uložit a dobře si odpočinout. Zítra je čeká průchod srdcem lesa...

Kylahm čekal dlouho, než se zklidnil dech většiny. Na stráži zůstal Gairon, ten se ho na nic ptát nebude. Vstal a odešel z mýtiny, šel lesem docela dlouho. Po chvíli si uvědomil, že jde směrem ke středu lesa, okolí ponořené pod příkrovem noci zvládlo ztmavnout ještě víc. Vytáhl pětici červených svic, vyryl do kypré lesní půdy pentagram a umístil svíce do každého rohu jednu. Zapálil je a počal odříkávat inkantaci...

"Co to děláš?" ozvalo se zavrčení za ním.

"Co asi? Vyvolávám..." otočil se. Kousek za ním stála Fera.

"Co?"

"Sukubu."

"Eh... proč?" udiveně pozvedla obočí lykanka.

"Hele, vem si to takdle. Já nejsem magič, abych měl po ruce pěknou žínku, ani jezdec nebo lich, abych byl napůl mrtvej a takovýdle věci mě nechyběly. Ještě nějákej blbej dotaz?"

"To ti nevadí, spát s démonem?"

"Jo, spát by mi vadilo, ale pro spaní si nikoho vyvolat neplánuju," ušklíbl se Kylahm, "a pokud je mi známo, ty seš šťastně zabraná s tím moulou, takže by ses teď mohla votočit a vypadnout."

Zaváhala.

"Když ti nevadí démon... požadoval bys po mně taky přeměnu?" špitla nejistě. V žilách jakoby se rozhoříval oheň, na jednu stranu se chtěla obrátit a ochranně se stočit kolem mága zpátky u ohně, ale nemohla se přinutit odejít.

"Proč bych měl?"

"Protože bys nechtěl spát se psem?" hlas ji zradil, mělo to znít klidně a chladně... namísto toho se zlomil. Sevřela čelisti, oči jí v přítmí žlutě svítily.

"Mohla by to bejt zajímavá nová zkušenost..." vyzývavě se na ni zahleděl. Že by přece jen?

Zalapala po dechu, podívala se za sebe a pak znova na Kylahma. Jako by její dilema bylo tak čitelné, natáhl k ní ruku. Zavrčela a sevřela víčka, poté je rozhodně znova otevřela a žluté kruhy znovu zazářily. Vykročila k němu a chytila se jeho ruky, strhl ji prudce k sobě... Volání krve a touhy těla se slily v jeden černý závoj.

Krev... nářek... udílel rozkazy tak dlouho, až mu vypověděl hlas. Úder, znova, další, nabrat sílu a ve vteřině opět úder, znova, další, do únavy svalů, do otupění mysli. A náhle chlad, šířící se hrudí... pohled dolů... špice meče trčící z hrudi. Pozvolný pád na kolena, snažil se otočit hlavu a zahlédnout, kdo... Zasvítí pronikavé modré oči a propadnou se do tmy. Smích, krutý smích a ten ledový pohled se stočil jejím směrem... krčila se u zdi a prosila, naříkala nahlas, prosila o život svého dítěte... Zavlály dlouhé bělostné vlasy, když se rozmáchl a probodl ji, a krev knížete se smísila s tou její na ostří zbraně...

Vykřikla a trhla sebou. Otevřela oči a spatřila nad sebou známou tvář, mistr nekromant seděl těsně u ní a pozoroval ji s nečitelným výrazem. Natáhl k ní ruku a zlehka otřel její tvář, mokrou od slz, jak si uvědomila.

Rozhlédla se a zjistila, že nikdo nespí, Fera a Kylahm u ohně dokonce ani nebyli.

"Já... omlouvám se, nechtěla jsem vás probudit..."

"Není se zač omlouvat... les zřejmě uznal za vhodné každému nadělit podobně příjemný sen," konstatoval Sevarash.

"Co se zdálo tobě?" překvapeně rozevřela oči. Nicméně odpovědi se nedočkala, nekromant jí věnoval nicneříkající pousmání, zvedl se a přikročil k Lordovi.

"Klidně běž spát, budu držet hlídku do rána."

Gairon přikývl a zachumlal se do přikrývek u ohně. Do chvilky se ozývalo jeho pochrupování, doplňované oddechováním mága, který stihl opět usnout.

Marissa se posadila a pohlédla na nekromanta, který se usadil u jejího místa. Natáhla k němu dlaň a pak se zarazila v půli cesty pod tím vážným šedým pohledem. Téměř ztratila odvahu, ale nakonec pohyb dokončila a tu chladnou tvář pohladila. Pak konečky prstů pročísla tmavé dlouhé zvlněné vlasy, částečně nepřítomně, jako by nad něčím uvažovala... pak, možná aby si to nerozmyslela, se naklonila k němu a políbila ho. Zprvu přijímal ten dotek strnule, pak schoval její tváře do svých dlaní a polibek jí opětoval, jeden, druhý... Když ji od sebe po chvíli jemně odstrčil, měla chuť křičet. Vím, že ti nejsem lhostejná, tak proč se chováš, jako kdybych byla? Upřela na něj zelený pohled, třpytil se slzami, jen jen sklouznout po tvářích...

"Ty nevíš?" otázal se potichu a pohladil ji palcem po líci. V hrudi jí cosi radostně poskočilo, poprvé ji oslovil bez vykání... jako by spadla další hradba.

"Vím od dvorních dam, že je mi zakázáno se znova vdát... netušila jsem, že mám zakázáno do konce života mít kohokoliv ráda!"

"Tak dlouho, jak budeš regentkou ty, nebo bude vládnout tvůj syn, tvůj život a tvá oddanost musí náležet zemi."

"Pokud vůbec nějakou získáme zpět! A pokud ne..." zadívala se na něj vyčkávavě.

"Spekulace nikam nevedou. Teď je nejdůležitější dostat tě do bezpečí a zjistit, co se dá udělat. Potom si můžeš vybrat, jak naložíš se svým životem," sametově odvětil.

"A do té doby?"

Mlčky se na ni zadíval. Kdyby ho neznala tak dobře, řekla by si, že v té ledové šedi mihla... lítost? Slzy jí rozostřily jeho tvář, když si ho přitáhla pro polibek. Měl pachuť beznaděje.