Naervon | Kapitola 17. - Bestie

Velice se omlouvám za zpoždění, měla jsem nějké zdravotní problémy a nestíhala jsem, takže ve chvíli, kdy jsem dohnala sama sebe, nebyl čas ani nálada na to, psát dál. Slibuji, že se polepším a moc děkuju za všechny připomínky k ději a hlavně Alcazarovi za opravy! Jsem na pise.cz ještě nováček, takže netuším, jak opravit problémy rovnou v kapitolách bez přeházení pořadí, ale už jsem si opravila chybky v texťáku a jakmile dopíšu příběh do konce, celý ho upravím - chyby, méně kapitol a více obsahu v nich, bitvu zezačátku přepíšu celou znova nebo z pohledu někoho, kdo ji přímo nevidí, neboť jak správně poznamenalo více lidí, s čím nemám zkušenosti, blbě se popisuje a na scény bitevního kalibru prostě stále ještě nemám :) Tak a zatím si můžete užívat další kapitolu :))

Otevřela oči.

Kdesi v tom rozmazaném prostoru před ní zářilo světlo... spíš se mihotalo. Ze spánku do plného vědomí se probrala, jako když práskne bičem, zasyčela a převalila se z lůžka na zem. Přikrývka se kolem ní utáhla, ona ji rozervala jediným popuzeným trhnutím, stejně si poradila i s příliš dlouhou suknicí. Natáhla vzduch a zornice očí se smrštily do štěrbin, zalilo ji horko a nedočkavost. Po chodbě se blížila kořist...

Uboha služtička neměla ponětí, co ji to vlastně strhlo – zemřela dřív, než stihla vykřiknout. Po stěně se rozprskla krev a stékala po stěně... pár pramínků stékalo po skle okna. Naklonila hlavu a přiblížila se, dotkla se skla konečky prstů až nehty, kdysi čistě upravené a nyní přípomínající spíše drápy, cinkly o průhlednou plochu.

Poodstoupila... pak se rozběhla a vrhla se přímo proti sklu.

S těžkým srdcem se Caden vlekl k dočasným komnatám kněžny, přesunuté pro snažší ošetřování vedle komnat nekromanta. Přede dveřmi zaváhal a po chvíli usoudil, že by si mohl promluvit prvně s Mistrem, možná by mu napověděl, co se s ní teď děje.

Zaklepal a po chvíli ticha vešel. Nekromant seděl za stolem, zcela očividně ponořený do nějaké staré knihy, a vzhlédl teprve když zaslechl bouchnutí dveří.

"Omlouvám se," sklopil hlavu mladík, "nechci rušit, ale chtěl jsem vědět jestli..."

"Jestli se plán vydařil? Vypadá to, že by mohl. Před chvílí jsem kněžnu zkontroloval, podle všeho ještě dnes by se měla vzbudit. A pak uvidíme," zavřel knihu Sevarash a vstal.

"Co bych měl do té doby udělat?"

"Myslím, že na místě by bylo..." nekromant se zarazil a naklonil hlavu, jako by čemusi naslouchal.

"Co?"

Jako v odpověď zaznělo tříštění skla, velmi blízko.

Mladík i nekromant vyrazili bez meškání vpřed a vpadli do vedlejšího pokoje. Zatímco Caden se zarazil při pohledu na potrhané tělo služky a stopy krve po stěnách, Sevarash pokračoval až k oknu. Po sešikmené stěně přístřešku, která se kus pod oknem nacházela, se kutálela ženská postava. Když dorazila ke kraji, překvapivě mrštně se odrazila do skoku a s rozevlátými vlasy a rukama s prsty rozepjatými jako drápy se vrhla po zkoprnělém strážném. Proti rozlícenému upírovi neměl ghoul, byť oděn v brnění a ozbrojen, ani šanci.

"Uvědom knížete, že kněžna není při smyslech a pokouší se o útěk," štěkl nekromant po Cadenovi a provlál kolem něj. Mladík přikývl, i když už to nekromant nemohl zahlédnout, věnoval poslední zděšený pohled 'výzdobě' pokoje a pak se rozběhl za knížetem.

Rány do dveří působily jako kladivem po hlavě.

"Kdo to ksakru..?!" zavrčel Lucisu hlasitě směrem ke dveřím, a Caden to vzal jako výzvu vstupu. Vpadl dovnitř jako velká voda, a pak mu spadla čelist, když uviděl se z postele zvedat knížete a za ním jeho společníka. Mistr mág vypadal jako nasycené kotě, očividně spokojený i přes množství mělkých ran pokrývajících jeho kůži.

"Neumíš počkat, zatraceně?! Vypadni!"

"Ale..." Caden taktak stihl zavřít dveře, z druhé strany se o ně roztříštila karafa s krví. Pokrčil rameny a s pocitem, že je všechno dneska naruby, usedl na zem chodby.

Kníže se plně oděn vynořil z komnat za další půlhodiny.

"Tak co je?"

"Mám vyřídit, že... 'kněžna není při smyslech a pokouší se o útěk'."

"Cože??"

"Tedy pokouší... podle toho kolik času měla už bych řekl, že se jí podařilo," malinko si rýpl Caden a vzápětí mu před očima zajiskřilo. Zvedl ruce a kryl se před dalším úderem, ale žádný nepřišel.

"Proč jsi mi to sakra nevyřídil okamžitě?!"

"Chtěl jsem..."

Kníže jen zavrčel a odstrčil ho stranou, vydal se spěšně pryč a mistr Met jej následoval. Caden si otřel krev z rozbitého rtu a zamyšleně je sledoval, dokud nezmizeli za rohem, a potom se rozběhl svým směrem. Při čekání ho něco napadlo, možná to bude stát za pokus...

Vtrhla do stájí a koně se začali plašit přítomností dravce. Nevěnovala jim pozornost, plížila se podél stání, až konečně našla spřízněnou duši. Rudý planoucí pohled obrněného mohutného koně, zvířete, které kdysi se svým pánem tvořilo jednu bytost a nyní sloužilo jen jako příležitostná demonstrace síly a zbraň k zastrašení, když si to kníže přál. Dva pohledy se do sebe zaklesly a kůň radostně pohodil hlavou. Neslyšně a lehce se Marissa vyhoupla na jeho hřbet, oči jí zářily a rty zkřivené v poněkud děsivém úsměvu donutily k ústupu i ty, kteří neustoupili z cesty obrovskému, kovem a hřeby pokrytému zvířeti. Ostatně ti, kteří okamžitě neuhnuli ani koni, ani výrazu jeho jezdkyně, už neměli dostatek času to zvážit znova.

"Zavřít! Zvednout padací most, zavřít brány!" znělo volání.

Nevšímala si jich. Kůň ladně vyběhl až na kraj napůl zvednutého padacího mostu, těžká okovaná kopyta zněla jako válečná píseň... pak se odrazil a skočil. Radostně zavýskla a roztáhla paže, bylo to skoro jako let... let ke svobodě... Volnost!

O pár chvil později se stejnou cestou řítil jezdec na vysokém grošákovi, zahalen v černý plášť, klobouk stažený do tváře. Kůň zastavil prudce před zvednutým mostem a vzepjal se.

"Dolů s mostem! Pokud uteče, dlužíte svou hlavu knížeti!"

Rumpál se volně roztočil, řetězy zařinčely a most ztěžka dopadl na druhé straně zase na zem. Nekromant vyrazil plnou rychlostí vpřed.

Brzy už před sebou dokázal rozeznat siluetu válečného koně, po další chvíli i vlající vlasy jeho jezdkyně. Lehkonohé zvíře, které si vybral on sám, nebylo uzpůsobené vydržet v boji či nosit metráky zátěže zbroje. Byl to sportovní kůň vypěstovaný pro závody a hony, vytrvalý a rychlý, a proto pomalu ale jistě snižoval náskok kněžny.

Když dotahoval záď Gaironova koně, vrhla po něm přes rameno vzteklý pohled a zasyčela, až špičáky zasvítily. V zeleni očí se jí žlutě zablýsklo, jako šelmě v přítmí. Grošák sebou trhl a zpomalil, vylekaně zařehtal a obrněný vraník zrychlil, kněžna se chytala každé stopy náskoku navíc jako topící se zoufalec trosek lodi.

Nekromant tvrdě škubl udidlem a rázně ho pobídl, a zvíře neochotně znova zrychlilo.

Ani druhý pokus o přiblížení nedopadl úspěšně, taktak stihl grošáka stáhnout zpět, než se mu do plece zabořily hřeby na obrněném rameni druhého zvířete.

Nakonec se rozhodl následovat kněžnu pár délek za ní a vyčkat. Takhle jet nemůže věčně. Snad.

Bušení na dveře probudilo i dva obyvatele bytečku nad kovárnou. Lykanka se protáhla a zívla: "Koho to sem čerti nesou..."

"Heleď ale za todlenc já vodpovědnej nejsu," uculil se Kylahm. "Hej!" zaznělo tlumeně, když mu na tváři nějakým zvláštním řízením osudu prudce přistál polštář.

Když se vyhrabal z postele, Fera už byla oblečená a scházela dolů zjistit, kdo může být onen časný návštěvník.

Když otevřela dveře, na okamžik strnula. Z výšky shlížela na mládě, se kterým se setkala jen několikrát, ale jehož pach měla zaznamenaný už ode dne, kdy jej pomohla přivést na svět.

"Ehm, zdravím... potřeboval bych s vámi mluvit, s oběma... je to důležité."

"Vaše Výsosti... račte dál," pozvala jej do kovárny a po schodech nahoru do skromného bytu. Narazili tam na už oblečeného mistra démonologa, který se na objevení mladého prince tvářil stejně překvapeně jako jeho družka.

"Něco k pití?" nabídla Fera. Spíš než ze slušnosti zatoužila mít minutu dvě na to, vzpamatovat se z té návštěvy. Napadal ji jen jediný důvod, proč by mladík zavítal zrovna k nim.

"Není třeba, ale děkuji."

Když se sesedli kolem stolu a Caden začal vysvětlovat události posledních dní, nestačili se divit oba.