Kapitola 1. - Bitva za dveřmi

Malé varování na začátek - tuto povídku nepovažuji za dívčí románek. Nehodlám se vyhýbat sexu, násilí, krvi, smrti a mnoha další věcem. A přestože vám v tom nemohu bránit, cítím se povinna vyvěsit varování 15+.

Nazelenalá tekutina se třpytila v bohatě zdobeném poháru. Na odstínu toho lektvaru (bezesporu odporně chutnajícího, jako vždy) bylo něco zvláštně, dekadentně přitažlivého. K němu přistoupila dívka, přemýšlivě hledící na vířící hladinu tekutiny. Něžně se pousmála, snad jen s nepatrným stínem smutku kolem koutků rtů, a přejela špičkami prstů po okraji poháru. Ve skle se zachvěl tichý melodický zvuk. Tekutina, co může dát život i mrtvým... co by za ni její matka dala.

Jenže její matka tu nebyla. Vůbec nebyla.

Se stejně posmutnělým výrazem se zvedla od stolu s netknutým pohárem a přešla k oknu. Její matka... To málo, co o ní věděla, jí bylo ustavičně otcem připomínáno. 'Tvoje matka se obětovala pro tebe, tak bys tu oběť mohla své rodině vrátit, nemyslíš?' otec zněl stejně uštěpačně ve vzpomínkách, jako ve skutečnosti. Její matka, posedlá touhou se zavděčit manželovi a porodit mu dědice, přestože to bylo u jejich druhu takřka nevídaná vzácnost. Její matka, procházející desítky potratů, než se jí narodila ona, živá dcera... Její matka, posledním pokusem o mužského dědice a jeho ztrátou šílená. Její matka, kterou otec rozkázal zastřelit jako starého psa, když se stala nebezpečím všem kolem sebe. Dívčina tvář se nepatrně zkřivila.

To se mi naštěstí nestane. Říká naštěstí, a přitom... Ale ano. Může se označit za šťastnou, třebaže si svůj život nevybrala. Život, ušklíbla se. Pak se zarazila. Co to s ní dnes je? Odvrátila se od okna a přešla zpět ke stolu. Uchopila číši a smočila rty v hořkokyselé zeleni, špičáky cinkly o okraj číše. Nedovolila si přestat pít, dokud nezbylo jen něco málo na dně, pak se naplno ušklíbla. Hnusnější by být snad ani nemohl.

Ale dokud plní svůj účel, bude ho pít tak ochotně, jak se to jen dá... Pohladila si vzedmuté břicho a proti její lehce položené dlani se letmo mihnul pohyb. Usmála se.

"Má paní Marisso?" do komnaty tiše vešla služka. Nepozorovaně zřejmě také, protože sebou dívka trhla leknutím. Obrátila se ke služebné a své společnici v jedné osobě a dovolila si další úsměv.

"Takhle mě neděs, Fero... Dobře víš, co se děje. Nebo je něco nového?" Podzvihla obočí.

"Bojím se, že nového není nic. Ke knížeti se člověk nedostane a poslouchat na chodbách při tom všem hlomozu je zbytečné. Slyšela jsem ale, že už překročili hranice..." zavrčela Fera a sevřela ruce v pěst.

"Oh..."

"A taky... dostala jsem rozkaz sbalit vašich pár nejnutnějších věcí..." Fera se odmlčela, "samozřejmě, pouze pro případ nejvyšší nutnosti, nemyslím si, že to bude zapotřebí."

"To nezní jako nejvyšší nutnost, dobře víš, že kníže nikdy nenakazuje jen tak!" vyjekla Marissa a vyděšeně se rozhlédla po komnatě.

"Kam půjdeme? Kdybychom museli, kde nalezneme útočiště? Garradar nesmí padnout, nesmíme na to ani myslet!" vydala ze sebe a sklesla na pohovku. Přestože by si podobné myšlenky nejradši zakázala, neodbytně se vkrádaly na mysl a malovaly blízkou budoucnost na bohaté odstíny černé.

"Ššš... neměla byste se teď rozčilovat, pamatujte..." služka opatrně přisedla na sofa, jako by každou chvíli čekala hubování, ale bylo ticho, rušené jen tichými vzlyky, které se mladičká kněžna marně snažila dusit. Fera natáhla paže a nehledě na knížecí urozenost kněžnu objala. Ta se k ní přitiskla, sevřela v dlaních hebkou Feřinu srst, zatímco se s ní její služebná kolébala.

"Třeba je jen kníže opatrný. Co se týče vás, nikdy se nedokázal chovat klidně." Nad tím prohlášením ucítila bodnutí provinilosti, ale jen slabé. Už jen slabé. Kdyby měla spočítat lidi, kteří ji vyčítali, že knížecí lásku a oddanost oplácí lhostejností a nezájmem, obě ruce by jí nestačily. Nikdy nechápala, proč by jí to někdo měl vyčítat. Kníže přišel, požádal ji o ruku, odmítla. Kníže šel, donutil jejího otce aby donutil ji a ona nakonec kývla. Z její strany v tom žádná láska nebyla, tak proč by jí někdo něco měl vyčítat? Její chování coby kněžny a manželky bylo vzorné. A pokud se někdo opovážil vytknout, že se na povel nezamilovala... Tak si s takovým opovážlivem poradil kníže, ve věcech týkajících se Marissy stejně vášnivý a ukvapený, jako ve věcech vlády zemi moudrý a pevný.

Poněkud uklidněna kněžna pohlédla na služku, náhle znejistělou svou smělostí.

"Děkuji," usmála se na ni a jemně ji pohladila po dlouhé vlčí tváři, ze které se na ni s oddaností a špetkou soucitu dívaly jasně žluté oči. Fera byla lykanka. Dokázala se libovolně měnit mezi svými podobami, ale jako věrná svému rodu tvrdohlavě setrvávala v té vlčí, antropomorfní podobě. Marisse na tom nesešlo. Dokud nenacházela sliny na špercích a chlupy v ranním čaji, bylo vše v pořádku. Věrnější služebnou a zároveň přítelkyni by na hradě pravděpodobně těžko hledala.

"Tak jdeme balit..." s povzdechem kněžna vstala a její služebná taktéž.

V malém sále bylo ticho. Skupinka lidí postávala kolem, členové se vzájemně měřili pohledy. Všechny spojovala jediná věc – odpověď na otázku, proč sem byli všichni zavoláni, a proč jsou tu i ti ostatní. Jediný, kdo nevěnoval pozornost ostatním, byl muž ve zdobné dvorní róbě, s dlouhými prameny havraních vlasů svázaných zlatými řetízky, v těžkých proudech spadající až na záda. Bledou tvář upíral z okna, oči přivřené.

Dveře malého sálu se náhle rozletěly, až bouchly o veřeje. Dovnitř rázně vešel kníže Darien von Garra a současní nedobrovolní obyvatelé sálu se uctivě uklonili, až na postavu u okna a poněkud zarputile se tvářícího muže v purpurové róbě, s pentagramem na hrudi.

"Možná se divíte, proč jsem vás povolal..."začal kníže nepatrně rozpačitě.

"Ano, to by mě vážně zajímalo. Byl jsem uprostřed poměrně důležitého experimentu," zamračil se muž s pentagramem, zcela evidentně ignorující nevhodnost toho, že skočil vladaři do řeči.

Kníže se usmál, přestože spíš smutně.

"Bohužel, mistře Kylahme, přestože nepochybně důležité experimenty nerad přerušuji, je tu něco ještě důležitějšího. Nemám radost z toho, žádat vás o takovou věc. Bude dozajista nebezpečná... ale opravdu důležitá. Vzhledem k situaci, v níž se naše země momentálně nachází, bude možná vaše pomoc nezbytná."

Kníže se odmlčel, jako by očekával další poznámku ze skupiny. Když žádná nepřišla, zhluboka se nadechl a pokračoval dál: "Pravděpodobně nastane chvíle, kdy tato pevnost padne. Pokud se tak stane, či spíše ještě před tím, budete mít právě vy za úkol eskortovat kněžnu do bezpečí. Pokud se bude schylovat k tomu, že Garradar padne, dostanete upozornění, po kterém budete spěchat do sklepení hradu. Bude tam na vás čekat kněžna a její služka s mapou, která vás vyvede tajnou chodbou ven. Po vás chci jediné. Dohlédnout na kněžnu a její dítě, aby oba zdárně dorazili přes země Světla k hranicím našeho spojence za řekou Wyrou."

"Jenom tohle? A já myslel, že už po nás chcete něco obtížného..." ušklíbl se muž titulovaný jako mistr Kylahm. "Navíc, jak mám plnit úkol s někým, koho neznám? Některé jsem snad ani ještě neviděl!"

"To se ale dá lehce napravit. Tento muž je znám pod jménem Kylahm, a je mistrem démonologie," poušklíbl se kníže, když zmíněného představoval jako prvního. "Vybral jsem jej díky jeho dlouholeté službě, selskému rozumu a štěstí, i když přiznávám, že nějaký ten démon se taky hodí."

Kníže se ušklíbl znova, ale potom náhle špičkování opustil a pokračoval normálně dál.

"Lord Gairon je Jezdec a jeho schopnosti jsou takřka legendární. Věřím, že nemálo z nás nadcházející bitvu nepřežije, a zrovna Lorda Gairona bych si přál zachovat, ať slouží stejně věrně mému synovi, jako po desetiletí sloužil mně." Mohutný muž, zahalený celý v černé plátové zbroji pobité hřeby, mlčky pokývl.

"Pokud občas zavítáte na univerzitu, určitě jste potkali mistra Methagora. Je to zdatný pyromág a já pevně věřím, že magickou obranu bych nemohl svěřit do lepších dlaní." Drobný plavovlasý muž, připomínající spíš stále chlapce než mistra v oboru, se usmál a lehce nejistě všem zamával.

"A co se týče mistra Sevarashe, jsem si jist, že jste o něm také už někdy zaslechli. Nekromant, alchymista, současně zastupující místo kněžnina lékaře." Na tváři muže doposud stojícího u okna, stranou dění, se nehnula ani brva když lehce pokývl hlavou jakoby v souhlasu.

"Posledním členem vaší skupiny bude lykanka Furcifera, sloužící kněžně. Co jsem zaslechl, tak mimo jiné zachází skvěle s dýkami," usmál se znova kníže.

"Fajn, představování máme za sebou. Jak se dostaneme přes země Světla? Předpokládám, že nás u východu tajné chodby budou čekat pegasové či podobná frkající havěť, abychom se dostali do bezpečí co nejdřív."

"Předpokládáte špatně, mistře Kylahme," odvětil lehce kníže. "Jako létající družina byste byli daleko více na ráně a zranitelní, i kdyby jste se rozhodli cestovat pouze v noci. Navíc by to mohlo být nepříjemné pro kněžnu. Pamatujte, že zdraví mého dědice je stejně důležité, ne-li přednější, než to kněžnino."

"Cože!? To se máme trmácet pěšky jen proto, že kněžna nevydrží malou závrať? To ale zabere spousty dní, ne-li pár týdnů! Tady mág by byl určitě schopen vyčarovat portál!" ukázal mistr démonolog na mága, který zvážněl.

"Obávám se, že ani to nepůjde. Portál bych vytvořit dokázal, to bezpochyby, ale kněžna je v delikátním stavu a nedokážu předpokládat, co by se mohlo stát. Mohlo by to být fatální pro dítě. Cestování portály bych vůbec nedoporučil tvorům a osobám, kteří jsou stále ještě ve vývinu, znamená to magickou přeměnu hmoty z jednoho místa na druhou a ti, kdo ještě rostou – především děti – mohou mít později problémy fyzické povahy." Mág během vysvětlení vytvořil z prstů stříšku a měřil si démonologa se zkoumavým pohledem. Přemýšlel nad tím, jaký je vztah mezi ním a knížetem, neboť neznal mnoho lidí, kterým by v přítomnosti Dariena von Garry prošla opakovaně taková drzost.

"Takže pěšky. A to vážně považujete za bezpečnější, než letět nebo portál?" otočil se Kylahm na knížete.

"Ano. Plně věřím, že nezklamete mou důvěru a za společné snahy kněžnu dopravíte do bezpečí."

"Tak to je skvělé!" zavrčel podrážděně démonolog a praštil do stolu. "Komu ji vlastně máme doručit?"

"Tak sakra ovládejte se!" nevydržel mág představu kněžny doručované jako balík. Na okamžik se s démonologem měřili nepřátelským pohledem. Kníže však jejich malou výměnu přešel mlčky a rozmýšlel, co odpovědět. Snad poprvé za dlouhou dobu na něm jeho společníci mohli vidět znatelnou únavu.

"Rozvažoval jsem dlouho. Přeji si, abyste je oba dostali za řeku, do hradu lorda Malboneho. Je to můj vazal a přítel, dozajista se dobře postará o odkaz mé existence."

"Malbone?? Vždyť ten jeho směšný dvůr ji rozcupuje na cucky!" vydechl Kylahm v nevíře.

"O tom pochybuji. Lord Malbone je mi zavázán. Zajisté uvítá splátku a uvolnění závazku, kterého dojde tak, že se postará, aby má žena i syn pokračovali v tom, co já nedodělám..." kníže hleděl kamsi nad jejich hlavy. Všechny zamrazilo nad tou definitivností, jako by kníže věděl něco, co oni ne. Tak jsem možná vážně měl pravdu a ten pošuk má vize, zapřemýšlel Kylahm.

"Dám vám s sebou listinu s vysvětlením a prosbou, kterou Lordu Malbonemu předáte. Ještě nějaké otázky?"

Nikdo se k žádné neměl.

"Dobrá, tedy jděte. Dnes večer se koná slavnostní večeře na počest nového objevu mistra Telgara, který nám možná v nadcházející bitvě pomůže... přijďte a neopozděte se. Je důležité, aby panovalo zdání pořádku... takže vy, mistře Kylahme, máte povolení k pozdnímu příchodu," usmál se nakonec kníže a gestem ruky je propustil.

Všichni opustili sál, až na mistra nekromanta.

"Myslíte si, že je volba některých členů skupiny moudrá?" hlas zněl jako tekuté hedvábí, a přesto s ostnem uštěpačnosti.

"Konkrétně koho máte na mysli, mistře Sevarashi?" pozvedl kníže obočí, zatímco usedl k dubovému stolu a nalil si z karafy do číše rudou tekutinu.

"Nepochybuji o věrnosti a schopnostech té lykanské služky či loajalitě a ochotě toho mladíčka, který je shodou okolností mistrem pyromagie. Ale Gairon? A co hůř, Kylahm? Kdyby došlo k nejhoršímu, Gairon bude tak spoustaný těmi jejich přehnanými pravidly cti, že nebude schopný hnout prstem, a Kylahm se pravděpodobně spěšně propadne do pekla, aby se vynořil v nějaké knajpě a těch pár možných myšlenek na pomoc spláchne kvasem. Nehledě na to, že by po sobě s tím mágem nejradši střelili nějakou kletbu." teď už byl posměch v jeho hlase neskrývaný, přestože nekromant zůstal uhlazený a klidný.

"Nedůvěřivý, jako vždycky," zasmál se kníže a nabídl nekromantovi místo a pohár. "A to přesně je ten důvod – mimo ošetřování kněžny – proč tak trvám na tom, aby ses účastnil i ty. Hlas chladného rozumu. Pokud někdo jejich horké hlavy dokáže přimět ke spolupráci, jsi to ty. Když ne ty, tak už nikdo."

Mistr Sevarash přijal místo, elegantním gestem bledé ruky však odmítl pití a zúžil oči do škvírek.

"Předpokládejme, že to nedokážu. Nebo že nemám zájem se stavět mezi dvě tupé rozzuřené osoby, kterým kdo ví kdo nadělil takovou moc k užití."

"Já ti věřím." usmál se kníže.

"Co jiného už zbývá, že?" rýpnul si mistr nekromant a zvedl se od stolu. "Omluvte mne, musím zjistit, co bude v případě nutnosti dobré vzít sebou". Kníže přikývl a mistr se zavláním róby odešel.