Kapitola 4. - Nápad

Zrychlila krok a pak se náhle zastavila, s pocitem, že se na ni něco velkého řítí... objal ji chlad a pocit, jako by cosi proťalo její hruď. Pak našla hlas... a rozkřičela se... Sklesla na kolena, dlaněmi udeřila o zem a prsty zaťala do černé hlíny.

Sevarash zareagoval nejrychleji a jedním skokem se dostal ke kněžně, uchopil ji za ramena a přinutil ji se mu zadívat do očí.

Krev... nářek... řinčení zbraní i řev nestvůr... udílel rozkazy tak dlouho, až mu vypověděl hlas. Úder, znova, další, nabrat sílu a ve vteřině opět úder, znova, další, do únavy svalů, do otupění mysli. A náhle chlad, šířící se hrudí... pohled dolů... špice meče trčící z hrudi. Pozvolný pád na kolena, snažil se otočit hlavu a zahlédnout, kdo... kdo je ten, který byl v jeho snech vždy obestřen stíny.... Zasvítí pronikavé modré oči a propadnou se do tmy.

Mistr Sevarash zavřel oči a potlačil nutkání zatřást hlavou, aby z ní dostal cizí vjemy. Potom vstal a ustoupil stranou, zatímco se ke kněžně vrhla Fera a objala ji.

"Co to ksakru...?" hleděl na nekromanta a střídavě kněžnu Kylahm.

"Kníže je mrtev."

"Tak na co čekáme?? Teď už tuplem není čas na dýchánky!" zamračil se Kylahm a vydal se rychlým krokem k vesnici, nechávaje celou družinu za sebou.

"Tentokrát má pravdu," poznamenal mág, a lord přikývl.

Sevarash se sklonil ke kněžně a beze slov ji znova vzal do náručí, rychlým krokem pak se svým závažím vyrazil za Kylahmem a zbytek skupiny se mu držel v patách. Trochu uplakaná kněžna ani nevypadala, že chce protestovat proti opětovnému kontaktu s neoblíbeným nekromantem, ani nikdo další si na nic nestěžoval. Na hranici lesa Fera přehodila přes svou paní plášť, aby ji ochránila před světlem, přestože ta vypadala, že by ji ani spálenina neprobrala z toho apatického polovědomí.

Ve vesnici je uvítali poněkud strnule, ale pohostinství nabídli a koně byli připraveni, jen jen vyrazit.

Přesto si však mistr nekromant vymohl, aby na zbytek dne zůstali ve vísce a vyrazili až za noci. Fera odvedla kněžnu do hostinského pokojíku v krčmě – což vlastně byla droboučká místnůstka podobná spíži, oddělená od hlavní místnosti špinavým závěsem, ale měla malou postel a to bylo hlavní. Poté, co vyčerpaná kněžna usnula, se Fera vrátila k ostatním.

"Takže... co s tím? Myslím, slunce. Cestovat v noci můžeme, ale kdyby na nás někdo narazil, potřebujeme být schopni utéct či bojovat na slunci," nakousl mág to, nad čím většina skupiny zatím jen přemýšlela.

"Můžeme jí obstarat takové ty hábity, co nosí ženské někde v cizině, jak z nich jdou vidět jenom oči," navrhl Kylahm a přihnul si z korbele.

"Fuj, to šmakuje jak chcanky...", ulevil si.

"Myslím... že bych dokázal vytvořit substanci a najít inkantaci, která by od slunce ochránila... ale myslím, že jen dočasně," uvažoval nahlas Sevarash.

"Dočasně? Na jak dlouho?"

"V řádech dnů, možná při nejlepším dva týdny".

"To bohatě stačí! V čem je háček?" optal se mág, když vypozoroval jistou neochotu ze strany nekromanta.

"Ta mast, aby správně fungovala, musí být rozetřena za neustálého pronášení inkantace... po povrchu celého těla toho, koho má chránit..."

"Eh... aha."

"Heleď, já to klidně udělám," uculil se se zájmem Kylahm, kterému oči při pomyšlení na nahou kněžnu pod rukama jen zasvítily.

Sevarash na něj vrhl skeptický pohled.

"No jistě, některé části jejího těla pak budou chráněny velmi dobře. V žádném případě."

"Ale...!"

"Ne. Udělám to já, chci mít jistotu, že nikdo nezkazí účinek mnou míchaného léku. A teď mě omluvte, pokud chceme vyrazit alespoň po půlnoci, musím najít recept a začít mast chystat," zvedl se mistr Sevarash a odešel do druhé hostinské místnůstky.

Chvíli bylo ticho, rušené jen praskáním v krbu a zuřivým šustěním stránek knih.

"Možná zdřímnout si by nebylo od věci," navrhla potom Fera. "Máme přes sebou dlouhou cestu a kdo ví kdy se zase vyspíme někde uvnitř."

"Dobrý nápad."

Vzhůru zůstal pouze Kylahm, který si vytáhl nejkratší třísku v losování a s bručením si teda poručil ještě jeden korbel. Stejně by beztak neusnul, chrápání Jezdce mělo grády.

Mezitím se mistr nekromant pokoušel o co nejlepší výsledek s provizorním vybavením. Krájel, drtil a plátkoval přísady a v duchu si blahopřál, že si vzal dostatek potřebných věcí. Vše postupně svářel v otlučeném hrnci vypůjčeném z kuchyně. Jedinou přísadou, která chyběla, byl olej z kokosového ořechu, který nahradil zředěným konopným olejem – malinko to pozměňovalo ochranu, ale v dobrém. A pak už jen dlouze míchat... už bylo dávno po setmění, když po bylinách vonící a nazlátle pableskující mast vyškrábal z hrnce do krabičky. Krabičku schoval do kabely a kumbálek uklidil.

Když odhrnul závěs, zjistil, že všichni polehávají na lavicích, přikrytí plášti a spící. Spal i démonolog, hlavu na stole, jednou rukou objímal nedopitý korbel a druhou visící ze stolu dolů.

Nekromant zavrtěl hlavou, když v tom zachytil nějaký zvuk.

Přešel ke dveřím a otevřel je, vyhlédl ven. Teď to slyšel jasněji – nocí se rozléhal dusot kopyt, neomylně směřující právě k vesnici, a štěkot psů.

"Vstávejte!" obrátil se prudce, až mu zavlál plášť a vrhl ostrý pohled k na jeho vkus příliš pomalu procitajícím spáčům.

"Vstávat! Hned!"

Do chvíle byli všichni vzhůru, i kněžna, přestože ta očividně napůl spala vestoje.

"Musíme zmizet, někdo se blíží."

Všichni se tiše přesunuli z lokálu do stájí. Tam klimbali koně z vesnice a... stál tam velký Gaironův oř, kterému zpod hřeby pobitého těžkého brnění odkapávala krev. Kapky na podlaze byly čerstvé a jasně značily cestu, kterou kůň přiběhl.

"Sakra!"

"Sedlejte koně, rychle!"

Družina se horečně dala do sedlání a chvíli se ozýval jen cinkot zápinek a nevrlé frkání probouzených koní.

Kylahm tiše otevřel druhý vchod do stájí, uzší a s nižším stropem než ty hlavní, a všichni tiše vyvedli koně ven. Bylo načase, neznámí jezdci zrovna dorazili na náves. Vyhoupnutí se do sedel bylo otázkou vteřin a poté, co Sevarash k sobě vyzvedl kněžnu, která se podle něj škrábala na koně moc pomalu, pobídli koně a vyrazili podél lesa na závod o život. Za sebou slyšeli výkřiky mužů a vytí psů, když byli zaznamenáni. Brzy jim dunění kopyt těch druhých znělo těsně za zády a Kylahm odvážně strhl koně stranou na lesní cestu – nebezpečnější, ale s větší šancí úniku. Družina za ním a pronásledovatelé se drželi těsně za nimi, přesto jim manévr dal několik stop k dobru.

V lese byla tma daleko hlubší, měsíc prosvítal jen zřídka. Ať už jejich pronásledovatelé byli cokoli, ve tmě se zřejmě moc dobře neorientovali – zvuk kopyt se pomaličku vzdaloval, až nakonec utichl. Skupina přesto neustávala v šíleném trysku, který přerušil až pronikavý výkřik, praskot a bolestné ržání koně. Zpomalili a zastavili, všichni sesedli, všichni až na mága, který chyběl... Fera vytáhla ze sedlových vaků pochodeň a křesadlem ji zapálila, poté se všichni vraceli a pátrali.

Nemuseli dlouho, o pár desítek metrů zpátky ležel kůň s předníma nohama v podivném úhlu, převaloval se a vydával tiché zvuky.

"Moc... bych o-ocenil, kdyby... kdyby jste... pomohli... mi..." ozvalo se přerývaně.

Když trpící zvíře obešli, narazili na Meta. Vypadal, jako by se po něm kůň nejméně dvakrát převalil, zabořený do měkké lesní půdy a namáhavě dýchající. Spodní část těla stále vězela pod zvířetem.

Gairon k nim přistoupil, vytasil dýku a zvedl koni hlavu. Čistou ranou přeťal tepnu a nářek zvířete utichl. Potom jej uchopil za zadní nohy a s pomocí Kylahma mrtvolu odtáhli stranou.

Mistr Sevarash poklekl k mágovi a lehce ho prohmatal. Mág sykl bolestí.

"Hádal bych zlámaná spodní žebra, nohy se zdají být v pořádku... Jak se cítíte? Problémy s dýcháním? Závrať? Nevolnost?"

"Ne, nic z toho. Jen ta zatracená bolest v hrudi, sakra..."

Sevarash pokývl a počal se prohrabovat brašnou, až vytáhl lahev značenou malým štítkem. Pohybem ruky naznačil Feře, aby přistoupila blíž, aby mohl ve světle pochodně rozluštit nápis. Potom si pro sebe něco zamumlal a podal lahev mágovi.

"Pokaždé, když se začne bolest vracet, tak jeden doušek. Jen jeden."

Mág nezaváhal a pořádně si z láhve zavdal. Po chvíli přikývl a s pomocí Lorda se zvedl. Za asistence obtížně nasedl na koně původně připraveného pro kněžnu, a to byl povel pro všechny, aby pochytali své koně. Vydali se dál, kněžna zamračeně sedící na jednom koni s mistrem nekromantem.

Zase on... proč se u mě musí držet neustále on? To mě nemůže svézt Fera nebo kdokoliv jiný? Vrhla ublížený pohled po služce, která si klusala v čele skupiny a o sedlo se s nikým nemusela dělit.

Jistě že ne. Ale co. Vsadila bych se, že on z toho nadšený taky není... koutkem oka nenápadně zkontrolovala, jak se na to mistr tváří - Ale z jeho tváře aby vědma četla, vždycky tak studený a strnulý. Hádám, že kdyby se měl usmát, asi by ho to zabilo, zkřivila rty ve škodolibém úsměvu.

Hmm, ale kdyby se usmát dokázal, vypadal by... vážně dobře... ale hloupost. Co? Co to... to vypadalo skoro jako úsměv, vážně se pousmál? Nebo to byl úšklebek? A proč? Kněžně zrůžověly tváře a rozhodla se odvrátit zrak a radši předstírat spánek. Po chvíli nakonec stejně sklouzla z předstírání do opravdového spánku.

Družina se držela v sedlech několik hodin, lehkým poklusem se vzdalovali známé a donedávna bezpečné krajině. Někdy před druhou ranní opustili zdánlivé bezpečí lesa a vyrazili cvalem přes planiny a pole rovnou čarou k temnému a klikatému obrysu vrcholků hor. K houštinám na úpatí dorazili pár minut před svítáním, nečekaně bez problémů. S trochou štěstí našli po hodině komplex malých jeskyní, kde mohli vtěsnat i koně a ukrýt se před vtíravým ranním sluncem.

Zatímco družina usedla ke skromnému jídlu, mistr nekromant stručně vysvětlil kněžně, na čem se s družinou shodli a co bude nutné udělat. Pozorovat ji, jak jí dochází, co se bude dít a jak díky tomu zrůžověla bylo až zábavné, blesklo mu přitom hlavou.