Naervon | Kapitola 13. - Vězeň

Tahle kapitola je ještě poměrně příjemná proti tomu, co stálo v prvním konceptu, ale přesto nahodím varování:  Násilí, násilný sex.

Prsty se jí třásly, občas nebyla schopná ani navléct niť do ouška jehly. Při každém zvuku na chodbě pravidelně jehlu stejně upustila, nakonec vzdala úsilí a odložila výšivku stranou. Přešla k oknu, obemkla vychrtlými prsty mříže a shlédla dolů. Jako by jí kdosi vrazil do žaludku pěstí – kníže zrovna příjížděl z lovu, s veselou družinou po boku. Po jeho boku rozesmátý mladík, sevřela mříže tak pevně, až kosti hranatě vystouply. Tak moc toužila pohladit ty rozcuchané tmavě hnědé vlasy...

V duchu se vrátila do doby, kdy jí spočíval v náručí jako miminko, tak krátce, tak zatraceně krátce! Už jí ho potom nikdy nedovolili pochovat, ani zblízka se na něj zadívat. Proč taky? Věřil, že jeho pravá matka zemřela s otcem, o nějakou podvodnici zájem neměl. Dveře se rozletěly a ona sebou trhla, zapomněla se v myšlenkách.

"Tak nad jakou lstí přemýšlíš dneska, má milovaná?" uštěpačně se zasmál plavovlasý muž, zabouchl za sebou dveře a zamkl na dva západy.

"Má přenádherná, můj poklade ve věži... nebo na tebe platí ty mrcho? Co? Odpověz!" dvěma kroky k ní dorazil, škubl za její vlasy a udeřil s ní o hrubou kamennou zeď.

V puse cítila vlastní krev, i nadále ale mlčela... odpovídat nemělo smysl. Omotal si její kadeře kolem rukou a přinutil ji kleknout si před něj.

"Co máš dělat, snad víš!" štěkl po ní, když se chvíli k ničemu neměla.

Zvedla roztřesené prsty a uvolnila poklopec. Oči se nenamáhala zavírat, stejně by dostala jen další ránu, a snažila se to přestát co nejrychleji.

"Stačilo," po chvíli jí odkopl na zem. "Svlékni se."

Začala ze sebe stahovat pozašívané šaty, ne však dostatečně rychle. Rozerval je znova a ona pochybovala, že je tentokrát zvládne vůbec znova spravit. Zase se chytil jejích vlasů a vzal si ji zezadu, hrubě. Nedbal, že si rozdírá kolena i dlaně. Naštěstí celé trápení skončilo tak náhle, jak začalo, prudce do ní naposledy přirazil a chraptivě zasténal. Škubla sebou, tentokrát jí vytrhl celý jeden pramen vlasů...

Vstal a kopancem do boku ji převalil na záda.

"Je to s tebou poslední dobou nuda. Navíc smrdíš a jsi nechutně vyzáblá. Pošlu ti sem služku, ale varuju tě. Nějaký úskok a tohle proto tomu bude jen láskyplné mazlení..." poklepal si významně na kovou sponu opasku. Než odešel, plivl jí do tváře a na břicho upustil pramen vlasů. Pozorovala jejich pád skoro okouzleně, než si uvědomila, že v nich převládá běl...

Neviděla důvod se sebrat a obléct, ani už nebylo do čeho. Zůstala ležet na podlaze, lhostejná vůči vyděšeným pohledům mladé služky. Nechala se umýt, obléct, nakrmit i učesat s tentýž prázdným výrazem, který mladou dívku děsil. Když jí podala zrcadlo, zadívala se Marissa na cizí ženu v odraze. Propadlé tváře a temné stíny, její tvář ztratila jemnost mladé dívky, kterou měla ještě stále být... Ostré linie dominovaly obličeji bez vrásek smíchu. Ve vlasech bílé nitky, občas celé plné prameny. Patnáct let věžní terapie, a ze zrcadla jí vracela pohled stará žena. Odvrátila pohled, upřela zrak ven na oblohu za mřížemi. Ani si nevšimla, kdy dívenka odešla.

Od té doby ji služebná začala navštěvovat pravidelně, tu zvláštní paní s bolestí v očích... byla ve věži od její nepaměti, už od nejútlejšího dětství slýchávala narážky na zrádkyni ve věži. Udělala si obrázek o mocné čarodějnici... a takhle zlomená paní byla naprostý opakem všech jejích představ. Zprvu ji pokaždé ignorovala, ale v posledních týdnech jí připadalo, že se po ní občas podívá s poděkováním v očích. Občas měla dojem, že se už už usměje, když se odvážila jí povídat o dvoře a občas jí ujel troufalý vtípek. Ale ten úsměv v očích vznikl krátce a zanikl ještě dřív, než dosedl na rty, jako kdyby už nevěděla, jak se člověk může usmát. Pokaždé, když k ní přišel kníže, ale i úsměv v očích na dlouho zanikl. A poslední dobou, posledních pár týdnů, kdesi za zelenými zorničkami, tak zelenými jako drahé kamení, se třpytila... hrůza? A služka možná věděla proč. Ze samého důvodu, proč paní poslední dobou bylo tak špatně... Měla by to říct pánovi, ano, musí. Nemůže její paní ubližovat, když ona čeká miminko, no ne? Ubohá její paní. Přesto služka váhala. Nevěděla, zda to je pro pána dobrá, nebo špatná zpráva a kdyby to druhé... už párkrát viděla, co se stává poslům těch špatných.

"Miro, kam to zase pospícháš! Nezapomněla jsi, že jsem ti nakázal přinést mi něco k jídlu?" chytil ji kdosi za paži. Otočila se a pak sklopila uctivě pohled. Byl to mladý kníže.

"Ach, tak ty už to neseš? Tak já si to vezmu rovnou."

"Ale to ne..."

"To není pro mě? Tak pro koho?" zamračil se mladík.

"P-pro paní... v-ve věži."

"Pro tu zrádkyni? Hmmm... Ona pořád ještě žije?"

Se pohledem upřeným k zemi kývla. Ta otázka nebyla hezká, ale ona tu od toho nebyla, aby soudila panstvo.

"Víš co? Půjdu s tebou."

Vytřeštila oči, ale poslušně zamířila k věžnímu pokoji. Když oba dorazili, zaslechl povědomý hlas. Služebná začala jednou volnou rukou divoce gestikulovat a mladý kníže seběhl zpátky po schodech a schoval se v prvním výklenku za závěsem. I tak k němu slabě doléhal hlas knížete. Po chvíli se mu udělalo nevolno, nikdy nikoho neslyšel mluvit k ženě... takhle... ať už by si to sebevíc zasloužila. Zanedlouho kolem něj pospíchal kníže pryč, za chůze si upravoval poklopec. Mladík počkal, dokud jeho kroky úplně neutichnou, pak tiše vyběhl schody nahoru a nahlédl do pokoje. Rozevřel oči a zůstal zírat. Měl pocit, že ho roztrhané šaty, fialovomodrožlutá vyzáblá zbitá žebra, zakrvavená kůže a nepřítomný pohled budou strašit ve snech.

Sebral veškerou odvahu svých závratných patnácti let a neutekl.

"To tak vypadá... pokaždé?" zašeptal.

"Tentokrát je to horší, vypadá to, že mu nějak odporovala," s lítostí v hlase jí čistila služtička otevřené rány na tvářích.

"Měla jsem mu to říct, že je paní samodruhá, třeba by k ní nebyl dnes takový..." rozplakala se pak a pokusila se ji přemístit alespoň o kus vedle na kožešinu. S jeho pomocí se jí to i povedlo.

"Mohl... mohla by Vaše Milost teď odejít? Chtěla... chtěla bych ji převléct do čistého a nepotrhaného..."

Mladík jenom kývl. "A říkej mi Caden, nejsem zatím kníže."

Služtička se usmála: "Ano, pane Cadene."

Pozorovala ho, dokud neodešel a potom se s povzdechem pustila do práce.

O týden později napochodovala do jejího pokoje hotová četa služebných a beze slůvka vysvětlení Marissu vykoupaly, oblékly do drahých šatů a ozdobily šperky. Díky týdenní absenci návštěv pána byla její pleť jaktakž zhojená a co nebylo, zakryla látka nebo líčení. Když před ní postavily služky zrcadlo, nebyla schopná se poznat. Byla znepokojená... co má tohle divadlo znamenat?

Když dovnitř vešel kníže s úboru podobně ladících barev, jako její róba, začalo někde, na kraji její mysli, klíčit nepříjemné podezření.

Vyvedl ji ven, z věže, téměř mu nestačila. Nohy bolely starými ranami i dlouhou nečinností, vedl ji... kam? Do velké síně? Tolik lidí... prohlížejí si mně jako mor, zasmála se v duchu. Zasmála, zasmála? Je to k smíchu? Určitě ano, mělo by být, usmála se vstříc všem a nevnímala ani šepot, ani nenávistné pohledy.

"Tak je to správně, usmívej se a dělej, co ti řeknu. Pokud neposlechneš, budeš trpět jako nikdo jiný před tebou," zašeptal jí do ucha kníže. Jak se k ní tak s úsměvem nakláněl, vypadalo to jako milenecké šuškání šťastného páru. Nikdo nezaslechl slova omočená v jedu.

Dovedl ji na stupínek před trůnem a obrátil oba čelem k místnosti, jednu ruku v něžném gestu kolem jejího pasu.

"Mám tu čest vám oznámit, že dnešním dnem končí dlouhý trest této ženy, která se před patnácti lety opovážila vydávat za kněžnu Marissu. Svůj trest si odpykala naplno a bohatě," zkřivil rty v nápodobě úsměvu, "a vzhledem k jejímu požehnanému stavu jsem se rozhodl jí splnit její dávné přání být kněžnou, a učiním ji svou ženou!"

Ženou... jeho ženou... copak se zbláznil? Nebo jsem se zbláznila konečně já? Rozevřela oči a upřela na něj nevěřícný pohled. Dočkala se bolestivého sevření zápěstí a vynutila na rtech parodii úsměvu. Když ji přinutil pokleknout před oddávajícího, téměř to nevnímala, a své "Ano" vyhrkla teprve, když jí zapraskaly kůstky v zápěstí. Po vnuceném polibku ji vytáhla na nohy.

"Pozdravte svou novou kněžnu, paní... Nerissu!"

Kolem ní se natlačili dvořané, nikoho nepoznávala... nikdo nepoznával ji. Za halasným provoláváním slávy syčely tiché jedovaté poznámky, všichni kolem ní ji štípali a dloubali do ní, postrkovali ji sem a tam a vše s přehledem sledoval kníže s úsměvem na tváři. Tváře se kolem ní míhaly, šklebící, vzteklé... hluk byl k nevydržení... přitiskla si dlaně na uši, zoufale pátrala v okolí... až narazila na jeden jediný, povědomý pohled. Vykřikla... a sesunula se v milosrdných tmách k zemi.