Kapitola 7. - Hra s ohněm

Tentokrát kratší, ale akční kapitolka pro vás. Omlouvám se, že je takhle pozdě, ale dopisovala a přepisovala jsem několik esejí a nestíhala jsem psát Vůni... V pátek se dočkáte další kapitoly (ale neslibuji na 100%) a jako omluvu pro fanoušky Vůně i potterovských povídek někdy v dalších dnech plánuji sestavit list dalších objevených zajímavých HP povídek, zejména slashových  :)

Probudili se do deštivého, zataženého rána. Rychle se pustili do sklízení tábora, když zaslechli mužské hlasy jen nedaleko od sebe, z křoví. Všichni strnuli, nevydávaje ani hlásky, a po chvíli se tichoučce a v rychlosti pustili do pokračování balení. Hlasy se vzdalovaly, až utichly. Ve chvíli, kdy osedlali koně a celá družina byla v podstatě připravená k odjezdu, však vzduch proťal svist šípu. V odpověď se ozvalo vysoké bolestivé zaržání a kůň pod Ferou sklesl... se vší mrštností, kterou byla schopna, se lykanka vyhnula zavalení.

"Pryč!" vyštěkla směrem zkoprnělé družiny a potom vyrazila po svých, po všech čtyřech.

Kněžnu nešetrně drapnul Lord a vytáhl ji do okovaného, tvrdého sedla svého dravého koně. Přitáhl ji prudce k hrudi, téměř jí vyrazil dech. Skupina vyrazila, jako by se jí v patách hnal ďábel, kolem uší jim občas hvízdl šíp nebo šipka z kuše. Fera běžela v čele, vedla je tak, aby moc neuhnuli z původního směru, což se jim i dařilo. Do té doby, než se z pravé strany mezi stromy objevily posily a dobře zvoleným klínem oddělily Kylahma, Sevarashe a Feru do jedné skupiny, a Gairona s mágem a kněžnou do druhé.

Lord prudce strhnul koně doleva, na cestu vedoucí do hor, a mág je s malým zpožděním následoval.

"Zpátky!" vydal ze sebe nekromant a obrátil koně skoro na místě. Všichni tři se vydali vstříc pronásledovatelům. Dvacet mužů v barvách de Bona, se zářícím znakem slunce na hrudi... Muselo se jim zdát, že se na ně vrhlo samotné peklo, a z kořisti se stal lovec. Fera se mezi ně vrhla s vrčením a zuřivostí divoké šelmy, následovaná Kylahmem, jenž se vykašlal na démony a vydal se proti nepřátelům s obyčejnou zbraní.

Několik kostlivých rukou vztáhlo se z jejich dávných hrobů a pevně sevřelo útočníky, kteří začali řvát hrůzou. Obzvláště poté, když jejich zkrvavení a čerstvě mrtví bratři ve zbroji počali opětovně vstávat a s nevidoucíma očima obracet zbraně proti někdejším druhům.

Pach krve a moči prosytil vzduch daleko dříve, než bylo po všem. Nebyl však čas čekat, a sotva padl poslední muž, trojice bleskurychle vyrazila směrem, kde ztratili druhou část skupiny.

Cesta stoupala a zužovala se, vedla po úbočí. Kněžna se strachem hleděla střídavě dolů, do stále prohlubující se propasti, a přes Lordovo rameno za sebe, kde je následoval křídově bledý a zpocený Met, a v závěsu za ním skupina asi deseti jezdců se znakem slunce na hrudích.

Od obrovských kopyt Lordova koně odletovaly kusy zeminy a štěrk, padaly hluboko dolů... Místy zvíře v té rychlosti sklouzlo, a Marissa se lekla, že došlo k nejhoršímu a všichni se zřítí dolů, pokaždé však kůň nabral znova jistý krok. Mág se jim pomalu vzdaloval...

Po další nekonečné době strachu dorazili na plošinu. Z ní vedl most... ne, zbytky mostu. Byli ve slepé uličce, skála, propast, zničený most a za zády nepřátelé. Dorazil k nim mág a spíš z koně sklouzl než sesedl. Koňská šíje a plece stejně jako předek Metovy róby byly pokryty krví. Met uchopil svou hůl tak pevně, jak zesláblými prsty mohl a udeřil s jejím koncem o zem. Druhou vztáhl k hluku provázejícímu přijíždějící pronásledovatele. Začal odříkávat kouzlo, a v jeho dlaní začaly zářit záblesky plaménků.

Gairon sesadil kněžnu a strčil ji za kamenný výstupek tak, aby nebyla na ráně, potom tasil meč a postavil se po boku mága.

Fera se snažila vystopovat, kudy se mohli ti druzí vydat, ale čenich měla plný vlastní krve a poměrně úspěšně zahlušující všechny stopy.

"Dezvládu to... necítíb je..." frkla, až se krůpěje krve rozprskly kolem. Při dalším pokusu o nasátí vzduchu vydala jen bublavý zvuk.

"Měli bychom zůstat tady, kde jsme se rozdělili. Pokud se jim povede utýct, je možný, že se vrátí semka, ne?" navrhl Kylahm.

"Co už nám zbývá..." zachmuřeně přikývl nekromant.

Boj byl krátký a krvavý. Jedna z ohnivých koulí nedopatřením zasáhla i Lorda, ten však nevypadal, že by mu to nějak moc vadilo. Vzduch byl naplněn puchem spáleného masa, který se zamlouval leda tak Lordovu divému koni. Mág vyčerpaně ležel na zemi a lapal po dechu, světlo na krystalu jeho hole jen slaboučce, smutně pomrkávalo.

Gairon se zhluboka nadechl a zašel za kněžnou.

Kněžna klečela, bledá a lapající po dechu téměř jako mág, oběma rukama si objímala břicho. Ze skousnutého rtu jí stékal tenký pramínek krve. Lord k ní nerozhodně přiklekl:

"Co mohu udělat?"

"Najdi... najdi Sevarashe, prosím... bolí..." nakřáplý hlas jako by ani nepatřil jí, chvěl se v něm strach a neprolité slzy.

Lord vstal a ohlédl se, za ním stál Met, opřený o svou hůl shrbeně jako stařec.

"Zůstaň tu s ní, pokusím se je najít," řekl tiše, až se Lordovi zdálo, že se mu to zdálo. Met upustil hůl a jeho postava se začala měnit. Po chvíli na jeho místě stál krahujec, pera na hrudi zbrocená krví a oči napůl zakalené, přesto na Lorda kývl a s jistou námahou kolísavě vzlétl.

"Co to sakra...?!" vyjekl Kylahm, když mu do klína spadl bezvládný dravec. Ještě větším překvapením bylo, když dravec zvedl hlavu a neomylně pohledem našel nekromanta a vydal slabý dravčí skřek. Sevarash sesedl z koně a opatrně zvedl dravci hlavu. Šedý a zlatavý pohled se do sebe zaklesly.

"To je Met. Musíme vyrazit," stručně usekl nekromant tázavé pohledy Fery a Kylahma. Natáhl paži a krahujec si na ni přelezl, zdálo se, že veškerý zbytek síly soustředil na to, zaklesnout se spáry do kožené rukavice a nespadnout.

Když uslyšel zvuk kopyt, zvedl Lord znepokojeně hlavu. Naštěstí to byl zbytek skupiny. Sevarash sklouzl ze sedla a předal dravce Kylahmovi. Ten ho tak tak zachytil, mág omdlel a zbytek sil vložených do udržení podoby dravého ptáka vyprchal. Démonolog ho opatrně uložil na zem.

Nekromant poklekl u kněžny, která se jej zoufale chytila.

"Prosím... zachraň ho..." upřela na něj vyděšený pohled, slzy jí stékaly po tvářích.

"Ššš... to bude v pořádku..." pohladil ji jeho hlas. Vnutil jí nějaký lektvar, po jazyce se jí rozlila hořkokyselá chuť. Sevřela víčka a nutila se nezvracet, zatímco ji opatrně přemisťoval na přeložený plášť a pod nohy jí podložil sedlo, aby je držela výš, než leželo tělo. Pořád se držela křečovitě nekromantova pláště, zatímco se propadala do tmy...