Naervon | Kapitola 16. - Jed

Tahle kapitola se mi psala mizerně a dlouho... ještě, že píšu v předstihu, jinak bych se už musela vymlouvat, že mi inspirace chlastá někde s Kylahmem. Padáme do víru dvorských intrik ;)

O pár hodin později se nepozorovaně vetřel do laboratoře. Nikdo kromě mistra Sevarashe ji ani nevyužíval, zato bylo téměř samozřejmé nalézt právě jeho uprostřed nějakého experimentu. Nejinak tomu bylo i teď.

Caden se posadil na zem a pozoroval siluetu mistra, dokud dotyčný nepřerušil práci a neotočil se k němu s tázavým pohledem.

"Probudila se, před nějakou dobou."

"... A?"

"Myslím, že se pomátla..." sevřeným hlasem mu Caden zopakoval krátký rozhovor s kněžnou.

"Co by jí mohlo pomoct? Je něco, co by ji mohlo vyléčit?" zeptal se nakonec s prchavou nadějí.

"Možná..." zamyšleně se na něj mistr zadíval.

"Čeho bys byl schopen, abys jí pomohl?" Caden se zarazil. Zář těch podivných očí v jinak nečitelném obličeji se mu ani trochu nelíbila, přesto neochotně odpověděl: "Asi všeho, řekl bych..."

"Výborně," lich se otočil prudce, až černé roucho zavlálo a počal se přehrabovat v policích plných různobarevných lahviček. Pak se dlouhé prsty obemkly kolem jedné fióly s čirým obsahem uvnitř. Natáhl ruku a s tekutinou zatřepal, prohlédl si ji proti světlu. Cosi se v ní zatřpytilo. Sevarash se otočil k mladíkovi a natáhl k němu lahvičku.

"Víš, co to je?"

"Eh... ne."

"Tohle je jed," nekromant ignoroval Cadenovo zalapání po dechu a pokračoval dál, "dost silný na to, aby vyřadil z provozu nemrtvého na pár desítek let. Slabého, čerstě stvořeného či novorozeného možná i usmrtil úplně."

"Vy chcete, abych otrávil svou matku?!"

"Tak by se to taky dalo brát, kdyby nebylo jedné, jediné věci. Před lety, na té cestě, jsem věnoval zvláštní úsilí připravit pro tvou matku ochrannou mast. Její primární účel – chránit před denním světlem – nepochybně po pár týdnech vyprchal, jak také měl. Ale substance byla upravená, pozměnil jsem ji podle ingrediencí, co jsem zrovna měl, a prodloužil některé efekty. A pokud se nemýlím – a řekl bych, že ne, počátek působení jedu v organismu by měl vybudit dřímající zbytky ochrany a obrátit zhoubné působení... v regenerační. Upadla by do koma, ano, ale byla by schopna probrat se z něj po několika dnech ve skvělé fyzické a doufejme i psychické kondici." Nekromant přešel k mladíkovi a poklekl před ním s lahvičkou s prstech. Ten nemohl spustit oči z jiskření ve víru tekutiny.

"Je tu ještě jedna věc... Ta žena, ať kněžna nebo podvodnice, byla těhotná a mám své důvody se domnívat, že něco z té ochrany koluje i v žilách jejího dítěte. Pokud máš zájem se ujistit v tom, že je kněžna tvou matkou, případně že se jí při požití nestane nic závažného, tohle... by mohla být skvělá příležitost," pozvedl obočí.

"A pokud není, je tohle skvělá příležitost ublížit nám oběma..." hlesl Caden.

Nekromant se poušklíbl: "Ber, nebo nech být."

S těmi slovy vstal a pokračoval ve svém pokusu, lahvičku s jedem odloženou tak, aby na ni měl mladík dobrý výhled.

"Jaký... by v tom byl rozdíl? Kdybych tu ochranu měl, a kdyby ne?"

Odvrácený lich se pousmál. Když se však otočil zpět k mladíkovi, jeho tvář byla bezvýrazná jako obvykle.

"Pokud bychom počítali s jednou kapkou? S ochranou v krvi by sis zdříml na pár minut. Pokud bys trpěl nějakou nemocí, doba spánku by byla delší, po probuzení bys pravděpodobně zjistil, že vada zmizela úplně nebo aspoň částečně. Pokud se mýlím v jakékoliv z věcí, upadl bys na několik měsíců do koma. Přeci jen, tehdy jsem neměl tolik času ani prostředí na experimenty."

"Já... to chci zkusit. Dnes pořádá kníže slavnostní hostinu pro zahraniční delegaci a požadoval, aby se matka zúčastnila také, a..."

"... netřeba promarnit dobrou, brzkou příležitost. Rozumím," přikývl lich. Z přihrádky ve stole vytáhl skleněnou lžíci, porušil pečeť na uzávěru a pečlivě odměřil jednu jedinou kapku. Lžíci podal mladíkovi. Ten si ji váhavě převzal.

"No... tak na zdraví," trochu nejistě se usmál a olízl lžičku. Takřka okamžitě ucítil brnění a poté slabost v celém těle. Když se propadal do temnoty, zářily v ní podivně vítězoslavné stříbrné oči.

O několik hodin později, uprostřed bujaré hostiny, kníže povstal ve značně povznesené náladě k dalšímu přípitku. Kdyby to někdo počítal, musel by se ztratit už po tom desátém.

"A na zdraví našich krásných polovic!" rudá tekutina obloukem vyšplouchla, jak se rozmáchl Lucius k přípitku. Jak tmavá manželka vyslance, tak i kněžna se usmály, přestože Marissa poněkud nepřítomně. Někdo ze sluhů jí do ruky strčil nový pohár, ten starý před chvíli nešťastnou náhodou převrhla, a ona se poslušně napila.

Skrz nepřítomný závoj bezmyšlenkovité pohody pronikla ostrá myšlenka – Něco je špatně.

Pokusila se vstát a zakřičet, upozornit, že se s ní něco děje. Než se stihla nadechnout a zavolat, cosi jí tlačilo k zemi, před očima se míhaly stíny a někdo křičel... Protočila oči a hlasitě padla na stůl, až se rozlétly do stran kusy jídla a zařinčelo rozbíjené nádobí.

Hlava se mu točila, a on chvíli zíral na kněžniny vlasy, uvolněné z roztržené perlové síťky, jak se mísí na stole s rozlitou krví. Zíral a teprve až jekot a shluk kolem ho přiměl praštit pohárem o stůl.

"Zmlkněte, všichni!"

Zpanikaření dvořané se zarazili a utichli, upíraje pohledy na svého vládce.

"A zavolejte někdo lékaře! Hned!"

Jako by to byla divadelní narážka, dav se rozestoupil a do kruhu kolem kněžny vstoupil mistr Sevarash. Nikdo nevydal ani hlásku, jen jeho černý stříbrem prošívaný zdobný háv zašustil, když k ní poklekl.

"Jed," po chvíli zvedl tvář ke knížeti a zkonstatoval klidně. Dav kolem se rozšuměl.

"Jed?! Kdo... která bezmezně pošetilá osoba... se opovážila otrávit moji ženu a kněžnu přímo před mýma očima?!" zahřměl kníže a jeho bledé tváře zrudly. Ostrým pohledem přelétl dav, který znova utichl. Ze všech tváří kolem stolu se jen tři netvářily zhrozeně ani soucitně – naopak. Kníže si je pečlivě uložil do paměti, poté si cosi uvědomil a otočil se zpět k nekromantovi.

"Je mrtvá?"

"Nikoliv."

"Tak na co čekáš? Postarej se o ni."

"Co to mělo ksakru být!?" o několik hodin později kráčel Lucius svými komnatami jako lev v kleci a vrhal vzteklé pohledy na svého společníka.

Ten chvíli mlčel, a pak: "Ale co?"

Kníže sebou trhl, jak se prudce obrátil a upřel na něj nevěřícný pohled.

"Myslíš, že nevím, kdo a proč ji otrávil? Před chvílí tu byl nekromant, prý ke všemu ještě zase potratila. Myslel jsem, že už ses smířil s tím, že potřebuji někoho na místě kněžny a že bych byl moc rád za legitimního dědice, z vlastní krve!"

"Ale já to nebyl! Já jí nic neudělal, to přísahám!"

"A kdo jiný by měl důvod?"

"Rozumný? Nevím! Ale díky tobě ta ženská měla zaručenou nenávist celé země, jako podvodnice, lhářka, v podstatě vražedkyně."

"Takže ji podle tebe otrávil někdo jen tak, náhodně?"

"Někdo, kdo by byl dostatečný fanatik? Proč ne."

"Protože – to – nedává – smysl!"

"Dává."

"A jak mám ksakru vědět, že ses ji nepokusil zbavit právě ty, za to, že tě zradila?" zavrčel kníže, ale už klidněji.

Rusovlasý muž se na něj usmál.

"Myslel jsem, že mi za ta léta už věříš... Nebo minimálně věříš tomu, že bych ti nelhal."

Lucius si povzdechl.

"Dejme tomu. Kdo v tom případě je ale vinen? Tohle se nesmí opakovat... Ta děvka ještě zdaleka nebyla dost potrestána a jednoho dne mi musí porodit syna."

"To bys ji nesměl mlátit jako žito, můj kníže," pobavený úsklebek.

"Já vím, ksakru. Ale pokaždé, když se na mě zadívá, mám chuť jí ten obličej rozbít. Ta směsice strachu a povýšeného znechucení mě přivádí k zuřivosti, tak jako máloco."

"Tak za ní choď v noci a máš to."

Lucius se uchechtl a přitáhl si svého společníka do náruče. Ten však pokračoval: "Navíc, už pěkných pár let je ta ženská mimo, tak jak může koukat znechuceně a povýšeně?"

"Věř mi, ona to zvládne," ušklíbl se kníže a začal rozvazovat tkanice na košili druhého muže. Příliš netrpělivě – tkanice se zauzlovaly. Lucius nedůtklivě zavrčel, když zpozoroval úsměv směrovaný k jeho počínání, a tasil dýku. Šňůrky hladce přeťal a špička dýky stvořila na světlé kůži mělkou rýhu. Muž zasykl a vzápětí zasténal, když knížecí jazyk s potěšením slízl krůpěje krve ze škrábance a rána se pomaličku uzavřela.

"Co... tedy uděláš?" přerývaně se otázal zlatovlasý muž a vzhlédl, modrošedý pohled se střetl s ledově modrým.

"Nebudu to řešit... ne teď. Teď... mám na mysli daleko zajímavější představu," vycenil zuby kníže v rádoby hravém úsměvu. Druhý muž nenápadně ztěžka polkl a pak se usmál.