Naervon | Kapitola 12. - Do hlubin a ještě níž

 Smrtka za mnou stála a překecávala mně, že není dobrého příběhu bez smrti hrdinů či padouchů... nevím nevím, ale třeba měla pravdu :P A všechno je jinak... užívejte, teď se psaní zpomalí. Kráčím do té horší, depresivnější a smutnější části příběhu. Na happyendy moc nejsem.

Skupina zalapala po dechu, když se meč v tom nastálém tichu až nepřiměřeně hlasitě probořil masem a kostmi a tmavé vlasy se rozlétly kolem, když neznámý kněžnu odhodil jako bezvládnou loutku.

Dřív, než stačil kdokoli cokoli udělat, ostří v její hrudi vzplálo zeleným plamenem a v na moment strnulých očích zahořel stejný smaragdový oheň. Lord Gairon nestačil ani vykřiknout, když ho tentýž plamen ve chvíli strávil. Ostří stejně jako mohutná postava Gairona se rozpadly v popel a lesem se prohnal vítr. Snad náhodou, snad úmyslem vzdušný vír sebral většinu popela a metl ho do tváře oněmělému stopaři.

Kněžna nečekala. Chytila se sedla Lordova koně a vyšvihla se do něj, prudce jej popohnala patami a s ostatními za zády ho hnala z lesa na pláň, k řece...

Popel ho v očích pálil neskutečně a trvalo dlouho, než si vytřel oči alespoň tak, aby viděl. Písknutím přivolal koně a vztekle vyrazil za nimi. Netrvalo mu dlouho, než je dohnal, už jen odhadnout ten správný moment, kdy zastavit a zamířit... prsty ho přímo svrběly k sáhnutí po kuši na zádech.

Před řekou se cosi dělo... stál tam nějaký zástup, s pochodněmi a zástavami... Všem svitla naděje, když se i na dálku dal rozpoznat Malboneho znak, černý gryf na bílém pozadí. Ale stáli tak daleko, a stopař je doháněl... už dotahoval záď nekromantova koně, jeho psi klouzali nocí jako zářivé stíny a pletli se schválně koním pod nohy.

Sevarash se ohlédl přes rameno a pak vydechl. Bylo to třeba.

Strhnul koně napravo, až se zvíře vzepnulo a podjely mu zadní nohy, celou vahou těla udeřilo přímo do nic nečekajícího pronásledovatele. Oba vyletěli ze sedel, přes nekromanta se převalil jeho kůň. Zavrčel bolestí a chňapnul zápěstí stopaře, který dopadl kousek od něj a už se chystal zvednout a pokračovat v honbě za ostatními. Tasil dýku a mávl s ní jeho směrem, stopař se lehce vyhnul. Vytrhnul se sevření a překulil se z jeho blízkosti.

Sevarash se pracně vyhrabal na kolena a zabořil prsty do hlíny. Z prasklin pod se vynořil jakýsi kostlivý spár podivného tvora, jehož tkán se teprve rozkládala. To cosi zabořilo dlouhé zahnuté drápy do lýtka stopaře, počínaje ho stahovat dolů. Stopař v panice sáhl po pochvě meče, který tam nebyl... ostří se rozpadlo v lese... sáhl k druhému boku pro dýku, stejně bíle zářící jako předtím meč a ťal po spáru. Ten vzplál bílým plamenem a rozpadl se v prach, nechávaje stopaře znovu volného.

Když zaslechla ržání koní a srážku, ohlédla se a nevěřila svým očím. Prudce zastavila koně, váhala mezi tím, chránit sebe a Cadena, a tím, pomoct Sevarashovi. Pochodně se přibližovaly, a to, že Fera s maličkým a Kylahmem nezastavili a téměř už dorazili do bezpečí malboneho mužů, ji naklonilo k druhé volbě. Otočila koně a vydala se zpět.

Zuřil, neustálé vměšování se cizích tvorů a náhod do jeho poslání už přeteklo pověstný pohár a on se místo sledování kněžny obrátil s očima vztekle zúženýma ke zraněnému lichovi. Ten pomalu vstával a měřil si stopaře ostražitým pohledem.

"Na něj," štěkl stopař a oba psi, dosud lichem nezpozorováni, se na něj zezadu vrhli. Jednoho zvládl odhodit s rozpáraným břichem, druhý prorazil jeho obranou a srazil jej znova k zemi, zuřivě zahryznutý do předloktí. Jeho sevření povolilo, až když mu ostří dýky projelo šíjí a nekromant chvíli zíral do těch hasnoucích očí, než psí mršinu odhodil stranou a znovu se zvedal. Rány po zubech si bíle propalovaly cestu, rysy nekromantovy tváře se propadaly. Čím víc ho sžíral oheň šířící se z paže po celém těle, tím rychleji se podobal kostře...

Vložil šipku se zářícím hrotem do kuše. Sotva ten parchant zabil posledního z jeho dvou psů a ztěžka vstával, zvedl paži a klidně zamířil. S tváří zkřivenou odporem, ale jistou rukou stiskl spoušť. Svist šipky proťal vzduch a hrot zajel přesně tam, kam byl zamýšlen. Nekromant ze sebe vydal nehlasný výkřik, zableskly se dlouhé špičáky a jeho rozevlátá černá postava zmizela ve sloupu bílého světla, tak jasného, že o několik metrů dál si museli zakrýt oči jak Malboneho muži, tak zbytek družiny.

Stopař se kochal pohledem. Za tohle jej pravděpodobně pán potrestá, měl zabít jen tu ženskou, ale nevadí. O každého zlého tvora méně se počítá... Když prudce otočil hlavu ve směru zvuků, které se k němu blížily, bylo už pro něj pozdě. Byl sražen k zemi obrovským koněm, sražen a rozdupán. Mohutné zvíře se točilo na místě a těžkými okovanými kopyty za chvíli tančilo jen v krvavé kaši. Když se tvor zastavil a začal zbytky požírat, z jeho hřbetu se svezla drobná ženská postava. Zoufale poklekla u místa, kde zbyl jen popel, černý plášť a stříbrná dýka. Strnule zírala s rukou nevěřícně nataženou a zmraženou v půli pohybu, jako by dotek pláště či zkrvavené zbraně mohl udělat tenhle zlý sen skutečností. Nevěděla, jak dlouho tam tak klečela, než k nim dorazila Malboneho výprava...

Kdosi ji hrubě chytil za zápěstí a vytáhl na nohy, posléze na něčího koně. Když ji chtěl následovat Lordův kůň, zahnali ho vojáci ranami a mácháním pochodní, a všem postupně docházelo, že je něco špatně.

Téměř si nevšimla, že po nějaké chvíli dorazili do pevnosti. Někdo ji shodil z koně, dopadla tvrdě na dlažbu nádvoří. Kdesi uvnitř se jí ulevilo, že se jí tím nárazem rozpustily vlasy a alespoň částečně skrývaly její tvář, její slzy... Kdosi ji za ty vlasy chytil a smýknul s ní. Postavila se, bylo to lepší, než se nechat vláčet. Strčili ji na zem a podle ran za ní za zemi přistáli i ostatní. Fera naříkala... proč? Proč ne... ušklíbla se v duchu. Na několika místech krvácela a měla dojem, že kdesi v podbřišku má otevřenou ránu, daleko víc bolela ale jiná zranění. Stačilo pomyslet na šedé oči, a další slzy se prodraly skrz její apatii.

"Takže vy jste vážně měli tu odvahu dokončit ten směšný plán a přilézt sem..." ozval se pobavený hluboký hlas. "Proč to?"

Zboku ji někdo nakopl.

"Odpověz, když se tě Jeho Milost ptá!"

Zaťala zuby a přinutila se klidným hlasem zeptat: "Jaký směšný plán máte na mysli?"

"Máš štěstí, děvče, že mám dobrou náladu. Za drzost nechávám opovážlivce trhnout koňmi! Ale nemá smysl nic předstírat. Několik dní předtím, než mi dnes hlídky hlásily váš příchod, zde dorazil kníže. Varovat nás."

"Kníže?!" zvedla prudce hlavu. "Ale kníže je mrtev!"

Muž na trůnu kousek od ní pokýval hlavou.

"Darien, ano... čest jeho pamatce a dobré vládě. Nový kníže, Lucius, mi přinesl zajímavé, zajímavé zprávy o malé potvoře, která ukradla kněžně dítě a nechala ji zemřít, plně napospas nájezdníkům. Prý očarovala svou lykanskou služku a donutila Darienovy věrné služebníky, zavázané knížeti slibem, opustit pevnost daleko dřív, než byl jasný výsledek bitvy... Ts ts." Malbone, neměla o jeho totožnosti pochyb, gestem ruky přivolal muže stojícího ve stínu trůnu.

"To je lež!" zavzlykala Marissa a když chtěla vstát, strážný vedle ní ji přirazil zpět k zemi. S nevěřícně rozšířenýma očima sledovala vysokého, štíhlého muže ve skvěle padnoucím kabátci. Vlasy tak světlé, až skoro bílé měl sepnuty v hladkém ohonu a v náručí držel jejího syna. Ten se zrovna probouzel a už už natahoval moldánky, stačil však jediný pohled jasně modrých očí a utichl. Fascinovaně držel v ručkách pramen bledých vlasů a muž se na něj usmál.

"Poznáváš svého kmotra, že ano, maličký?"

"Kmotra?! Vždyť se narodil ani ne před dnem, v lese!" vykřikla Marissa a dostala další ránu. Lucius se rozesmál.

"Vaše Milosti, vypadá snad tohle dítě jako den staré novorozeně? A vypadá snad tamta ženština jako čerstvě po porodu?"

"To je pravda... řídila toho děsivého koně jako fúrie, na dítě se ani neohlížela..." ozvalo se kdesi z davu vojáků.

"Kníže nám s sebou dal dopis pro Lorda Malboneho, kterej psal před bitvou. Psal v něm 'ochranu při doprovodu jeho těhotný ženy'", ozval se Kylahm.

"Vážně? Tak to by bylo vážně vhodné mi listinu předat co nejdříve, nemyslíš... mistře démonologu?" pozvedl obočí lord na trůně.

Skupina se zarazila, a vyměnila si zoufalé pohledy, jak nabírali mrazivé poznání toho, že list byl naposledy schován u Lorda Gairona...

"Nemáte. Takže k tomu všemu ještě prolhaní... co s vámi já udělám?" zamyslel se Malbone.

"Pokud dovolíte... Sejmul bych z vás to břímě rozhodování a převzal zodpovědnost za jejich trest," uklonil se hluboce Lucius.

"Výborně, vyřešeno. Pryč s vámi, se všemi, ať už vás tady nevidím."