Kapitola 10. - Temné cesty

 A Fera mění strany... kdo kráčí po cestách temnoty? Přeji příjemné čtení :)

Když se probudila, bolelo ji celé tělo, přesto se cítila skvěle. Nasála vůni sexu, krve, rozryté zeminy... spokojeně se protáhla a zívla. Potom přivřenýma očima mžourala na stále spícího démonologa. Byl pokrytý stopami po drápech, na rameni dokonce hluboké rány od zubů... Když se rozvzpomínala postupně na všechno, co se odehrálo, byla přesvědčená, že Kylahm nemůže být obyčejný člověk ani náhodou. Jako když ji sebral a přirazil zády ke kůře stromu a tvrdě si ji vzal, jako by nebyla nic víc než bezvládná panenka... ono hodiny a hodiny něčeho, co se nedalo nazvat jinak než jako divoké páření, svědčily samy o sobě. Tohle by smrtelník nevydržel... Byli tak hlasití, že by se divila, kdyby dnes narazili vůbec na nějaké zvíře. Měla chuť se rozběhnout a výt radostí... o jak moc to bylo lepší, než kratičká milování v lidské podobě, která jí zdaleka nepřinášela tolik uspokojení.

Objala Kylahma kolem pasu a přehodila jednu nohu přes ty jeho. Potom se pustila jazykem do čistění hlubokých ran na rameni.

"Ne... slez ze mě, psisko... to ti ta noc nestačila, nebo co?" zabručel z polospánku démonolog.

Krátce zavrčela a přesunula se daleko níž, stále pokračujíc v olizování.

"Asi ne..." uchechtl se škodolibě. Otevřel oči, přitáhl si ji k sobě a přitiskl ji pod sebe na zem.

V táboře se mezitím pomalu vstávalo. Panovala tam nálada téměř pohřební – Sevarash s Marissou se snažili vyhýbat se navzájem pohledům, mág podezřívavě pátral kolem tábora a hledal Feru, která chyběla stejně jako Kylahm a Gairon zamyšleně hleděl kamsi do pryč. Když sbalili ležení, vrátil se mág s kamenným výrazem v obličeji. Shodil Feřiny brašny ze svého koně a prudce se vyšvihl do sedla, nedbaje na bodavou bolest pod žebry, která se tím pohybem opět přihlásila.

Kousek za ním se objevila Fera a Kylahm. Ti dva se – Marisse vyletělo překvapením obočí – drželi za ruce a oba se culili. Démonolog vypadal tak nějak... použitě. Měl potrhané oblečení a kde nebylo oblečení, byla vidět spousta škrábanců. Když kněžně došlo proč asi, krvavě zčervenala.

Kylahm sebral odhozené brašny a připevnil je za ty svoje, pak se vyhoupl do sedla a podal ruku Feře. Když se uvelebila za ním a objala jej kolem pasu, démonolog se otočil na družinu:

"Jedem, nebo co?"

Tak jeli. Čím dál projížděli houštinami, tím temnější se les zdál. Před nimi, mezi stromy, poblikávalo jakési zelenavé světýlko, ke kterému to všechny táhlo... Když se před nimi rozestoupily poslední stromy, objevila se maličká mýtina s ohništěm uprostřed. Plameny šlehaly vzhůru, zelené jako smaragdy, a třepotavě osvětlovaly oblouk vchodu jeskyně za ohništěm. V temnotě za obloukem se cosi pohnulo a všichni znepokojeně čekali, ruce s otěžemi napjaté, připravené dát signál k běhu. Až na to podivné skálopevné přesvědčení, že jsou v bezpečí a že tu mají být...

"Vítám vás..." zazněl sípavý hlas z temnoty. Všichni se po sobě nejistě podívali.

"Je to tak dlouho, co tu naposledy byli jiní, inteligentnější tvorové než zvěř a ta selská cháska z vesnic... Už jsem málem zapomněl, jaké to je." Hluboký syčivý nádech. Z temnoty se začaly vynořovat obrysy, díky zelenému světlu zvláštně pokřivené a neskutečné. Mohutné zahnuté rohy, černá páska přes oči, hříva posplétaných bílých vlasů a vousů, dlouhé prsty s drápy svírající hůl... jakoby zvířecí zadní nohy s rozštěpenými kopyty, dlouhý ocas a slaboučká křídla.

"Směřujete za náročným úkolem, těžším, než jste čekali. Kdybych měl za to, že budete naslouchat, poradil bych vám – utečte! Skryjte se, začněte žít..." povzdechl si a přejel jedním pařátem přes oheň. Jeden z plamenů se obtočil kolem jeho zápěstí jako živý mazlíček.

"Co by se mohlo stát tak hrozného?" váhavě zašeptala kněžna.

"Nemáš ani tušení, dítě," usmál se záhadně.

"Můžeš nám to říct?"

"Ne... čekalas něco jiného? Ačkoli... taková škoda. Taková... škoda... ale..." dobelhal se k nim.

"Ale?"

"Nesmím říct... co se stane. Ale mohu nabídnout pomoc... a je na tobě, zda ji přijmeš," odmlčel se a natáhl jejím směrem dlaň, kde vesele poskakoval jeden zelený plamínek.

Vzhlédla k Sevarashovi, který neskrýval znepokojení, ale pomohl jí ze sedla dolů. Přistoupila k starému démonovi a váhavě se natáhla po plamínku. Démon se sípavě rozesmál a cuknul dlaní zpět.

"Tak to nefunguje... velká pomoc tobě... a co mně? Můžeš určit, kdo z tvé družby splatí tvůj dluh, až se rozhodneš pomoci využít?" Naklonil démon hlavu a vycenil zuby ve vypočítavém úsměvu, zatímco co lákavý zelený plamínek tančil po jeho dlani.

"V tom případě žádná pomoc, nechci do toho zatahovat ostatní," odmítla nejistě kněžna, oči upřené na plameni.

"Já se nabízím," chraptivě pronesl do nastálého ticha Lord.

"To ne!" Nesouhlasně se zamračila Marissa.

"Ale ano. Pokud vám může pomoct, zaplatím za vás jakoukoli cenu. Dostát svému závazku ochránit vás je otázka mé cti," klidně odvětil Gairon a sesedl z koně. Postavil se vedle kněžny.

"Dobrá, dobrá tedy..." usmál se démon a opřel hrot krystalu na své holi o hruď Lorda, druhou ruku natáhl ke kněžně. Ta polkla nahlas, a pak vztáhla prsty pro plamínek. Když se jej dotkla, cosi se jí prohnalo, na moment jako by jí vzplála každá krůpěj krve v těle jasným plamenem, vykřikla... V zorničkách na moment zahořel zelený oheň, stejně jasně, jako jádro krystalu na holi démona.

Ten se rozesmál.

"Výborně... výborně..."

"A... co bude teď?"

"Teď? Teď odjedete. Nic vás už nebude táhnout zpět na toto místo, les vám nebude ukládat nástrahy."

"A to víte jak?" odvážil se Kylahm.

Démon se rozchechtal: "Možná proto, že JÁ jsem les... po tisíciletí jsem byl, a teď to nehodlám měnit. A teď zmizte... jsem unaven... po vašich stopách kráčí lovec, někdo tak nechutně ze strany světla, že být les můj žaludek, dávno ho vyvrhnu v prach cesty," ušklíbl se démon a už bezeslova zalezl zpět do temnoty jeskyně.

Podívali se po sobě a vyrazili dál. Kupodivu po dlouhé době se myšlenky všech točily kolem jediné věci. V čem spočívá ta ochrana? Nebo to byl trik či vtip starého démona? Kdo ví...

Když k večeru opět rozdělali tábor, nálada byla o něco lepší. Kromě uraženého zamlklého mága, který nemohl přenést přes srdce, že jeho kráska dala přednost neupravenému ožralovi, se všichni shlukli nad mapou.

"Ještě takové dva dny a jsme z lesa pryč," ukázala Fera na mapě, "a tady, pokud přejdeme rychle tuto část a přejdeme přes řeku, jsme v podstatě mimo území De Bona."

"Paráda, vodtamad je to už jen kousek do pevnosti... a do nejbližší nálevny," zaksichtil se Kylahm. Fera ho plácla a mág mu od koní věnoval pohled téměř smrtící. Škoda, že si ho Kylahm nevšiml.

"Už se těším," usmála se trochu nuceně kněžna. Vrtala jí hlavou slova lesního démona a taky si připadala hrozně unavená... byli na cestě kolem deseti dnů, řekla by – dny jí začaly po nějaké době splývat.

Sevarash počkal, až se ostatní pustí do přípravy ohně a večeře, a pak se jí tiše zeptal:

"Je všechno v pořádku?"

"Nevím... Poslední dva dny mi není moc dobře, cítím se... divně. To bude asi jen tím, že už jsem moc dlouho jen na zvířecí krvi," neupřímně se pousmála.

Nekromant kývnul, ale moc přesvědčeně nevypadal. Vstal a odešel za mágem, cosi spolu řešili a Met se mračil, nakonec nastavil zápěstí. Zkřivil tvář, když mu přes žíly projela dýka a Sevarash mu pod rukou podržel pohárek. Nakonec si mág nechal ruku pevně ovázat a nekromant se vrátil ke kněžně.

"Děkuji... ale tos nemusel. Já bych to zvládla, Met ztratil krve zatím až až..."

"Pij, dokud je teplá. Tuším, že podruhé ti dárce už neudělá," uťal její protesty a přistrčil jí pohárek až pod nos. Povzdechla si.

"Děkuju," a vypila vše do dna.

"Lepší?"

"Ano... je to lepší," ke svému údivu se přistihla, že je to pravda. Byla daleko méně unavená a přestalo jí být špatně od žaludku. Jediné, co nezmizelo, byla tupá bolest v zádech, ta se ale dala lehce ignorovat.

Sevarash se nepatrně pousmál a pomohl jí opatrně usadit se u ohniště.