Kapitola 14. - Nečekaná střetnutí

 Nebo spíš "Čekaná setkání?" Jedeme z kopce, vážení... konec kapitoly možná někdo čekal, někdo ne, nicméně se s tím smiřte :D komenty jsou ceněné zlatem, jak jinak. Enjoy :)

"Teď už to bude mnohem lepší, když pán ví o miminku a udělal vás kněžnou. Nemusíte se ho bát, určitě už vám neublíží... přece vás musí mít alespoň trochu rád, když si vás vzal."

Štěbetání služky neposlouchala, až její poslední věta ji donutila trpce se pousmát. Ne. Pán je jen natolik chytrý, že vymyslel další druh mučení. Nést se s hlavou hrdě vztyčenou a poslouchat za zády posměšky a urážky... nedat najevo, že je slyší a chovat se jako dáma, jinak by večer přišel výprask. Poslední dobou si za ni kníže oblíbil róby s dlouhými rukávy a vysokým límečkem.

Povzdechla si. Dvůr byl jiný... když při své svatbě před týdnem přehlížela dvořany, nikoho nepoznala, nikoho ze staré suity. Věděla, že je to hloupost a že po patnácti letech se po jejích přátelích slehla zem... Ano, brala je jako přátele. Za pár dní jejich dávné cesty se z neznámým lidí stali dobří známí. Stýskalo se jí... po těch, co možná přežili, i po těch, kteří už nevstanou. Po tváři jí stekla slza.

"Má paní?"

"To nic," usmála se na služebnou smutně. "Vzpomněla jsem si... na pár lidí... které jsem kdysi znala. Přemýšlím, zda jsou ještě vůbec naživu."

"Pokud jsou, mohla bych vám pomoct je najít!" rozzářila se Mira.

"Je to hloupé... je to patnáct let, co jsem je viděla naposledy."

Služka zvážněla.

"To myslíte těch pět, kteří se s vámi vydali na útěk, tehdy?" ztlumila spiklenecky hlas.

"Ano... co ty o tom můžeš vědět," usmála se na ni kněžna.

"Vím. Vypráví se o tom, ještě. Ale... ne moc v dobrém," zčervenalo děvče.

"Já vím, já vím... Znáš někoho, kdo tam byl?"

"Ano, znám – tatínek vždycky říkal, že v té kovárně pod hradem vyrábějí ty nejhezčí a nejlepší meče a dýky, přestože to tam vede ženská a ještě lykanská.

Jednou se o ní bavil se strýčkem a ten říkal, že by měla odtáhnout, že je hanba, aby se nosila tak hrdě, co nechala pravou kněžnu na holičkách. A že žije s mužem, nesezdaná! Tatínek mě tam jednou vzal, když chtěl nechat vyrobit bratrovi k patnáctinám první dýku. Ten chlap je protivný, nosí ženské šaty, kolem krku takový divný znak na řetězu a divně mluví a má sprosté poznámky," ztlumila hlas do rozhořčeného šepotu.

"Ale vypadají, že se mají rádi. O dvou vím, že tam umřeli a ten čaroděj je pořád ve službách knížete. Jinak už nic jiného nevím..." odmlčela se, když viděla kněžnu zírat nepřítomně z okna.

"Paní?"

Žádná reakce. Služka pokrčila rameny a tiše odešla.

Klaply dveře. Kněžna si toho nevšímala, v domnění, že jen něco zapomněla služka.

"Proč vás kníže nechal tady?" ozval se místo toho chlapecký hlas.

Prudce se otočila, vstala. Byl tady... poprvé s ní mluvil. Už ten fakt stačil slzám drát se jí do očí. Pracně je rozmrkala a potom se mile pousmála: "Co tím myslíš?"

"Proč vás nechal tady, ve věži, s mřížemi na okně? Myslel jsem, že se k vám alespoň po tom bude chovat lépe."

"Lépe?"

"Viděl jsem vás. Jednou, potom co od vás odešel."

Na tvářích jí vyvstaly dvě rudé skvrny: "Neměl jsi sem chodit. Takové věci... by neměly být viděny. Nikým."

"Ale proč? Nikdo neví, jak se k vám chová. Všichni věří, že jste k sobě byli jako hrdličky celých patnáct let a potom jste ho konečně klofla na vábničku vlastního potomka, proto se k vám chovají tak hrozně!"

Povzdychla si.

"Neměl bys o tom nikomu říkat. Nechci, aby potrestal tebe."

"Mně nikdy netrestá... Je to můj kmotr a chová se ke mně daleko líp než k vám, i když vy mu máte dát vlastního potomka. Proč?"

Věnovala mu zamyšlený pohled.

"Co o mně víš? A co víš o svých rodičích?"

Zrudl: "Vím, že jste je oba podvedla!"

"A věříš tomu?"

"Ano!"

"Tak proč jsi zde?"

Mladík otevřel pusu dvakrát naprázdno, pak se zamračil, prudce se obrátil a odešel.

Za pár dní se vrátil, proplížil se do věže krátce poté, co odtamtud odspěchal kníže. Seděla na posteli a na tváři si držela kus vlhkého plátna, které pomalu nasakovalo krví.

"Myslel jsem, že všichni upíři se hojí rychle," poznamenal, když tiše zavřel dveře a usedl vedle ní na postel.

"Ne, když si to někdo nepřeje," usmála se trpce.

"Pokaždé před dvorem vypadáte skvěle..." zrůžověl mladík.

"Děkuju. Pokaždé před tím, než mám vyjít, dostanu spoustu krve, do té doby ne. K čemu by bylo, způsobit bolest, kdyby dlouho nevydržela?"

Zamračil se. Po krátké odmlce nejistě začal:

"Přemýšlel jsem nad tím, co jste řekla minule. Co když tomu, že jste je podvedla, tak úplně nevěřím?"

"Potom bych ti vyprávěla, co si pamatuji já. Pokud o to tedy stojíš."

"Stojím!" přisvědčil horlivě mladík.

Usmála se na něj, smutně, a začala vyprávět. A jak noc pokročila, výraz na jeho tváři vážněl.

"Takže podle vás jsem já vás syn, Lucius váš dávný nápadník, který neunesl odmítnutí a vy podruhé právoplatnou kněžnou? To zní... nezlobte se, ale přitaženě za vlasy."

"To zní," přisvědčila kněžna s unaveným úsměvem. "Některým věcem je těžké uvěřit... a některé lži se nabízí jako na dlani, jen sebrat a přizpůsobit."

"Nezkoušela jste někdy utéct?"

Rozesmála se, pak zaskučela a chytila se pod žebry, kde prosakovala další skvrna krve. "Tolikrát... pokaždé jsem si vysloužila o něco horší trest."

"Jste v pořádku? Neměl bych zavolat služku?"

"Ne... nebo možná ano. A počkej ještě..." přitáhla si ho zpátky. Pohlédla mu poprvé přímo do očí, a zelená se střetla se svou kopií. Prohrábla mu jemně tmavohnědé vlasy. "Věř, čemu chceš. Ale nedovol prosím ostatním, aby ti vnutili víru svou a zvali ji tvou vlastní."

Chlapcovy oči se rozšířily, dotkl se jednoho pramenu jejích vlasů, který nebyl bílý... Prudce se otočil a prchl z věže.

"Cadene! Ty vůbec nedáváš pozor!" rozladěně zavrčel kníže. "Být to opravdový boj, jsi už třikrát mrtvý."

"Omlouvám se, Lucie..." sklopil hlavu naoko kajícně Caden.

"Ále, zmiz mi z očí..." podrážděně mávl rukou kníže a vybral si ke cvičení jednoho ze svých mužů.

Mladík se vyvlékl z tréninkového úboru jako had a zmizel dřív, než ho stihl někdo zadržet. Už několik dní nebyl u kněžny a vyhýbal se jí. Mohl si stokrát říkat, že je to čarodějnice a opředla ho nějakým kouzlem, mohl si stokrát opakovat, že jí nesmí věřit... problém byl v tom, že on jí věřil. Měla stejné vlasy, stejné oči, byla jemná a hodná, vůbec ne taková vypočítavá mrcha, jakou ji líčily pověsti. Nebo Lucius. Nebo pověsti, které rozšířil Lucius. Nohy ho nesly do věže, přestože rozum říkal, že méně vhodnější čas by si vybrat nemohl. Vzhledem k tomu, že Lucius šel na trénink od ní a měl děsivou náladu, tak asi moc spokojený nebyl.

Zaklepal na dveře věže a když nikdo neodpovídal, nakoukl nejdřív dovnitř a pak vešel. Pokoj vypadal opuštěně.

"Jste tady?" nejistě zavolal, v tom nasál pach čerstvé krve. Oběhl lůžko jako jedinou možnost, kde by mohl někdo být nespatřen a zajíkl se.

Kněžna ležela v klubíčku na boku, tvář ukrytou v pažích, a sukně její róby barvy holubičí šedi byla od pasu dolů nasáklá krví. Nehýbala se.

"J-já seženu! Někoho! Hned, počkej-počkejte!" vyrazil z místnosti tak zběsile, že málem uklouzl a ke zdolání schodů sjezdem po zadku mu chybělo jen málo.

Pod schody se zarazil a rozhlížel. Sakra, mysli, mysli Cadene... kdo by mohl mít zkušenost s takovým... eh... zraněním? Zčervenal, jen když nad tím přemýšlel. Nakonec se rozběhl bezhlavě chodbou, pod hradem bydlí porodní bába, ta by měla vědět!

V jednom ohybu chodby se s někým prudce srazil, na okamžik mu výhled zastřel tmavý plášť, když padl tvrdě na podlahu a vzápětí ho vyděsil třeskot rozbíjeného skla. Kdosi ho strhl k sobě – když se koukl na místo, kde před chvílí seděl, rozlévala se tam z ostrých střepů modrá syčící tekutina, pomaličku se vžírající do kamene.

Vzhlédl a setkal se se zúženým pohledem stříbrných očí. Ach sakra. Připadal si zase jako pětiletý chlapeček, když sklonil hlavu a vydal ze sebe neochotné: "Omlouvám se, nechtěl jsem do vás vrazit, já jen..." Kněžna! Sakra! Není čas. Drapnul alchymistu za paži, nevšímaje si vysoce zdviženého obočí.

"Pospěště prosím, není čas!"

Muž se mu vymanil a mlčky ho následoval.

Připadalo jí, že se vznáší, nikdy tak lehoučká nebyla. Bolest se taky ztrácela kamsi pryč, kdosi ji zvedal... Tak takhle to vypadá, když se smrt přiblíží? To je hezké... Všechno je v mlze. Jen oči, ty šedé oči... usmála se radostně, kdyby už dávno nezapomněla, jak na to, rozesmála by se jak malá dívenka nad novou hračku. Chvíli ji trvalo i to, vzpomenout si, jak mluvit... když přiměla neohebný jazyk spolupracovat, vydala ze sebe:

"Tak je to pravda... po smrti se vážně člověk setkává s těmi milovanými..." Dotkla se dlaní té studené tváře a dohnal ji pocit již viděného, již prožitého... před stoletími, možná... Kolem ní začaly vířit kotouče husté mlhy bílé jako mléko, a ona spokojeně prohnula rozbité rty v hřejivém úsměvu a zavřela oči.