Naervon | Kapitola 11. - Život a smrt

Hodně těžkých úseků... kapitolka je trochu kratší, než obvykle, ale obtížně se mi hledal vhodný moment k useknutí (ten nejblbější, jak jinak). A porod... ve dvě ráno jsem se pročítala skripty mediků porodníků, abych ho napsala alespoň trochu uvěřitelně - stejně to (naštěstí nebo bohužel?) nakonec nejde poznat. Enjoy :)

O mnoho hodin později, když tábor už ztichl a všichni kromě Sevarashe na hlídce usnuli, se náhle probudila. Napjatým břichem i zády jí projížděla bolest, zalapala po dechu a položil si ruku na břicho. Uvědomila si, že je pod ní mokrá louže. S očima rozevřenýma do tmy tiše ležela, zatímco zvolna křeč povolovala... Když už to vypadalo, že se jí bolest snad jen zdála, vrátila se prudce znova a přinutila ji zasténat. Ve tmě zapraskaly kroky a kolem ní zavlál plášť, když u ní poklekl Sevarash.

Rychle jí prohmatal břicho a pak si téměř nechal rozdrtit prsty, jak sevřela ruce pod vlnou dalšího stahu. Tiše vzlykla a chytila se jej, když se chystal vstát.

"Ššš... potřebujeme teplou vodu, a tu nachystat nemůžu, pokud mám být u tebe," pronesl k ní klidně, a ona ukonejšená spíše zvukem slov než jejich smyslem neochotně pustila plášť. Nekromant zbytek skupiny v rychlosti probudil, Feru poslal pro vodu, mága hledáním dříví a opětovným rozděláním ohně a Kylahm s Gaironem měli za úkol hlídat okolí tábora. Sevarash se vrátil ke kněžně.

"Bude v pořádku? Vždyť je to o několik týdnů dřív..." lapla po dechu.

"Všechno bude v pořádku, neboj se... těch pár týdnů není tolik," jemně jí odhrnul vlasy z tváře.

Vedle nich se rozhořel oheň a mág se pro jistotu spěšně odklidil pomoct s hlídkováním. Fera se snažila přimět vodou z potoka naplněný malý kotlík držet na dřevěné konstrukci nad ohněm. Když se jí to podařilo, společně s nekromantem vytvořili z přikrývek něco jako přepážku. Za ní pomohli Marisse se převléct a zatímco Fera připravovala suché ležení, Sevarash kněžnu podpíral a nutil ji chodit.

O kousek dál seděli vedle sebe na padlém kmenu Met, Gairon a Kylahm a pobledle koukali všude možně, jen ne na sebe a ne směrem k táboru. Zejména když doba pokročila a kněžna začala místy naříkat nahlas.

O pár hodin později je tak zastihlo svítání. Gairon musel do Kylahma rýpnout, aby nespal. V poslední půl hodině křik jejich paní nabral na intenzitě, zněl chraptivě a trochu zoufale. Když se ozvalo hlasité a dlouhé bolestivé zavřísknutí, Met zbledl a sesunul se k zemi.

"Co mu je?"

Gairon ho proplesknul, a nic: "Omdlel."

Náhle uslyšeli slaboučký, ale sílící křik dítěte.

Lord si vyměnil pohled s Kylahmem, pak pokrčil rameny, naložil mága na záda a všichni tři se nejistě vraceli do tábora.

Připadala si tak slabá... jako by v bolestech strávila týdny, a ne pár hodin. To, že jí někdo pomáhá se očistit a znova převléct, vnímala nepřítomně, jako by shlížela na někoho za závojem. Myšlenky na bolest se však ztratily kamsi do pozadí, když jí Fera podala čisté, v přikrývce zachumlané miminko.

"Chlapeček," usmála se na ni lykanka.

Chlapec... můj syn... oddechla si vyčerpaně, ale spokojeně. Zvládla jsem to.

"Co mu je?" zeptala se Fera tiše, aby nerušila kněžnu, když viděla, jak ti dva skládají mága na zem.

"Co by, omdlel..." pokrčil rameny Kylahm.

"Taky dobře, s tímhle by zřejmě nesouhlasil," přešel k bezvědomému Sevarash a 'vypůjčil' si půl měchu krve. Pak se otočil k Feře a podal jí malou lahvičku.

"Až se bude probouzet, trvej na to, ať to vypije. Pomůže mu to rychleji obnovit krev," dodal, kdy viděl tázavé výrazy.

Kdosi k ní přiklekl a donutil ji pít.

"A všechno, potřebuješ sílu." Nebyla ve stavu schopném odporovat, prostě jen pila, dokud nic nezbylo. Všechno kolem bylo ostřejší a jasnější. Usmála se na Sevarashe, který se poté taktně odvrátil, aby mohla poprvé nakrmit své dítě.

Maličký nenasytně hltal, místy až mlaskal. Vlásky má tmavé... možná po mně? Očka modrá... asi se ještě změní. Jak já ti mám říkat? Pozorovala ho s pýchou, dokud se nenasytil a nezačal usínat. Damien? Ne, to je příliš podobné jménu Darien... Aiden? Hezké jméno... ale... Co takhle Caden, Caden jako bojovník? Oba budeme muset bojovat, než dostaneš zpět to, co tvému otci vzali... Ano... to je to pravé jméno. Caden von Garra... usmála se a pomalu se propadla do spánku.

Poklekl u jezírka, pára z něj stoupající halila okolí jemným závojem, blyštícím se v několika paprscích měsíce, které se zvládly prodrat klenbou korun. Natáhl prsty a z kamene na kraji jezírka sebral dva dlouhé tmavé vlasy. Omotal si je kolem ruky a natáhl ji k oběma přízračným psům. Zavrtěli ocasy a rozběhli se kupředu. Nasedl na koně a pobídl ho za nimi. V okamžiku ležel zase na zemi, sražen větví stromu, kterou patrně přehlédl. Kolem se začalo ozývat šustění, a když se rozhlédl a pokusil se posadit, omotávaly ho šlahouny a kořeny, znemožňující mu pohyb. Kůň se splašil a odběhl kamsi do křoví. Oba psi se k pánovi vrátili, obíhali kolem něj a zmateně poštěkávali. Snad to bylo šustění listů nebo ozvěna, ale zdálo se mu, jako by se někde někdo tiše smál... Vztekle se pokoušel uvolnit, ale marně. Bojoval až do svítání, nebylo mu to nic platné... Les ho pustil sám, až když se den skláněl k večeru.

Probudila se opět v sedle a vyděsila se, protože nikde neviděla malého. Kdosi jí stiskl rameno, byl to uklidňující dotek... Vzhlédla a upřela pohled do šedých očí.

"Neboj se, vzala si ho Fera. Starala se o něj vzorně celou dobu, co jsi spala."

"Aha... dobře. Ale teď nespím a ráda bych si ho vzala k sobě."

Pokývl a pobídl koně, vyrovnal ho vedle Fery s Kylahmem, a lykanka kněžně podala spící uzlíček. Marissa k sobě přitiskla syna a oddechla si. Pak se zarazila.

"Co to? Vypadá daleko starší... to jsem spala tak dlouho?"

"Za to poděkuj právě Feře, přinutila magiče k dalšímu dobrovolně nedobrovolnýmu dárcování," ušklíbl se Kylahm.

"Jak ses rozhodla mu říkat?" naklonila hlavu lykanka.

"Caden... Caden von Garra. Jak to zní?" usmála se kněžna a pohladila dítko prstem po buclaté tvářičce.

"Jako moc nóbl jméno pro takovej malej uzlík, ale jako dospělej ti asi poděkuje," uchechtl se Kylahm, pobídl koně a předjel je.

Večer se zastavili jen na chvíli, najíst se, odpočinout. Využít poslední možnosti se skrýt, neboť mezi kmeny stromů byla jasně poznat pláň, v dálce snad i třpyt hladiny. Každému bylo jasné, že pokud pojedou přes noc, možná ještě do půlnoci mohou překročit řeku a ráno dojedou do Malboneho pevnosti. Konec téhle cesty byl na dosah ruky.

Když se najedli a všichni byli připravení k cestě dál, kněžně se otočila k lykance.

"Prosím, pohlídej maličkého na chvíli, potřebuju si odskočit, než znova vyrazíme..." zašeptala, když od ní Fera přebírala Cadena.

Když se vracela z křoví zpátky k ostatním, zaslechla hlasité zalapání po dechu a dřív, než se stihla zeptat, co se děje, kdosi ji zezadu strhl k sobě. Na krku ucítila ostří.

Neznámý s ní postoupil kousek blíž, z křovin za nimi se vynořili dva matně zářící velcí psi, s vrčením se postavili svému pánovi po boku.

"Dejte mi to děcko a téhle slečně se nic nestane," usmál se mile cizinec. Marissa se upřeně zadívala na Feru a pokusila se zavrtět hlavou.

"A nenapovídat!" uchechtl se a přitlačil ostřím, až byla kněžna nucena zaklonit hlavu.

Chvíli bylo ticho. Fera si ochranitelsky tiskla malý uzlíček k hrudi, ostatní se báli pohnout, aby si to neznámý nevyložil jako hrozbu.

"Ne? Ani po dobrém? Jak myslíte, půjde to po zlém," ušklíbl se a drapnul kněžnu za vlasy. Omotal si je kolem ruky a odtáhl ji od sebe tak, aby jí viděl do očí. Usmál se a bíle zářící ostří bez váhání prohnal upířím srdcem.