Naervon | Kapitola 8. - Vlk u dveří

Když se probrala, kdosi ji držel v náručí. Svět se s ní houpal... ne, svět ne. Seděla na koni? Ano, seděla, a někdo ji držel... zatřásla hlavou, jako by jí to mohlo pomoct setřást zbytky mlhy z mysli. Vzpomínky se jí náhle nečekaně vrátily, ostře a naplno. Vzhlédla k bledé tváři mistra nekromanta.

"Co... co se stalo?" Oči se jí náhle strachem rozšířily, když si přitiskla ruce na břicho: "Je... v pořádku?"

"Zdá se být," přikývl s nepatrným úsměvem Sevarash.

Jako by maličký s nekromantem souhlasil, lehce proti její dlani kopl. Zavřela oči a s úlevným povzdechem zaklonila hlavu.

"Jak dlouho jsem byla... mimo?"

"Dlouho. Téměř dva dny, potřebovali jsme vás udržet v klidu a pohodě, dobře odpočinutou a sytou. Brzy dojedeme ke kraji hor a bude nás čekat závod mezi horami a lesem na území De Bona," odvětil klidně.

"Brzy?"

"Odhadem tak během dvou hodin. Ale trasu mezi horami a lesem překonáme až zítra, vy i mág potřebujete často odpočívat."

"Dobře..." kývla kněžna a zívla. Položila tvář na nekromantovo rameno a zavřela oči.

Dojeli k poslední zastávce přes územím nepřítele, a k radosti většiny se poblíž nacházela větší lovecká chata. V nepříliš dobrém stavu, pravda, ale byla to přece jen střecha nad hlavou a příslib noci strávené v opravdové posteli zvládnul zlepšit pokleslou náladu skupiny.

Budova se skládala z kuchyně, spíže a místnosti s velkým krbem v prvním patře a z tří malých ložnic v patře druhém, plus velký přístěnek určený pro koně, dokonce s kotcem pro psy.

V jedné z ložnic si ustlali Lord a Kylahm, v druhé ležel mág a v poslední kněžna. Fera nerozhodně těkala, kam by měla jít ona, obzvláště když nekromant vypadal, že zůstane dole u ohně a bude se přehrabovat v tom jeho lektvarovém nářadí. Ke kněžně ji táhla povinnost a přátelství, k mágovi... no... Fera byla moc ráda za tváře pokryté srstí, neboť zčervenala jako nějaké štěně.

Sklopila uši a nenápadně se vplížila do pokoje k mágovi.

Nekromant vešel do ložnice kněžny. Ležela na boku na posteli a upřeně sledovala zvláštní obrázek, malbu s loveckým námětem na protější zdi.

Nekromant se k ní posadil na kraj postele a pomohl jí se posadit, pak jí podal pohárek se známou zelenou tekutinou.

"Děkuju..." usmála se na něj posmutněle. Vypila ho do dna a otřásla se.

Zvlnil pobaveně rty a podal jí měch.

"Na spravení chuti."

"To už je lepší," přitakala a chvatně utišila hlad, žízeň i nahořklou pachuť na patře.

"Všechno v pořádku? Bolí vás něco?"

Vzhlédla k němu, s nejistotou v očích. "Cítím se dobře... jen... já... mohl bys... tady zůstat? Se mnou? Myslím, že Fera dneska bude spát jinde a... já nechci být sama..." malinko se přikrčila. Pořád si připadala přespříliš troufale, mluvit s ním, respektive... ho žádat o takovou hloupost. Zavřela oči. A teď si o mně bude zase myslet, že jsem jako malé hloupé děcko...

Cosi studeného se dotklo její tváře. Otevřela oči, vzhlédla... konečky prstů ji pohladil po líci.

"Zůstanu, pokud si to přejete."

Fera se tiše posadila na postel k mágovi, nevědomky kopírujíc nekromanta ve vedlejším pokoji, a naklonila se k mágovi. Ten se pomalu probouzel a první, co spatřil, byla dvojice hnědých očí v bezprostřední blízkosti. Nadskočil a zaskučel, když mu hrudí projela bolest.

"Aj, omlouvám se... nechtěla jsem tě vyděsit," usmála se na něj a pohladila ho po vlasech.

"To je v pořádku, nic se nestalo," zavrtěl hlavou Met a úsměv jí vrátil.

"Děje se něco?"

"Ne, já přišla... jen tak... jen..." zavřela oči a vtiskla mágovi vlhký polibek čenichem na tvář.

"Eh..." zrozpačitěl Met a otřel si oslintanou tvář.

Chvíli bylo ticho, pak se Fera zvedla a s odvrácenou tváří šeptla: "Omlouvám se, asi... jsem to přehnala."

"Ne, počkej," slabě ji zachytil, když vstávala.

"Neodcházej... já jen... radši bych byl, kdybys byla ve své... druhé podobě, víš? Nechci tě urazit, ale já nechci líbat zvíře..."

Krvavě zrudla, na okamžik váhala mezi tím, prudce, uraženě a hrdě odejít a tím, konečně přimět Meta, aby si jí všímal... Hluboce si povzdechla, otočila pohled zpátky k mágovi a soustředěně přivřela oči.

Před jeho zrakem se rozvlnil tvar dívčina těla, divoce rozcuchaná černá srst jakoby zarůstala zpět a nechávala za sebou hladkou kůži. Dívka měla vlasy černé jako noc, kůži snědou jako leštěné tmavé dřevo a rty temně rudé. Když otevřela oči, byly jako hřejivé kousky obsidiánu. Pleť měla hladkou, místy však zjizvenou a kolem kořene nosu pořád ještě náznaky tmavé modřiny, kterak se jí ještě nestačil úplně zhojit zraněný čenich.

"Jsi... nádherná... v životě nepochopím, proč radši trávíš dny v kůži bestie," nevěřícně ji pohladil po tváři a ona se k té teplé, vysněné dlani přitiskla. Když si ji přitáhl k sobě, nebránila se... Opatrně ho pomohla svléknout, shodit ze sebe vlastní svršky, které padly skvěle vlčici, ale dívce byly příliš volné, byla pak otázka chvilky. Stáhl ji k sobě pod deku a nadšeně se dotýkal toho štíhlého, neustálým pohybem vypracovaného těla. Jen polibkům se vyhýbal, nebyl mu příjemný ani zvláštní pach, ani dotek vlčích tesáků skrytých pod něžnými rudými rty.

Sklouzla pod deku a ona zavřel oči, semkl rty, aby nevzdychl nahlas. Po chvilce toho krásného mučení vykoukla zpod deky a zašeptala:

"Můžu vůbec... chci říct, nechci, aby tě to znova bolelo..." a lehce pohladila převázaná žebra.

Mlčky kývnul a zasténal, když na něj nasedla, uchopil ji za boky a pomáhal jí udávat tempo. Za chvíli bylo po všem, možná... na její vkus příliš brzy. Objal ji a přitiskl si ji k sobě, a ona spokojeně zapomněla na pochyby.

"Víš, moc bych si přál, kdybys už ze sebe nedělala nějaké divé zvíře a zůstala tak, jak jsi teď, krásná a milá..."zabručel už zpola ze spánku a Fera, která zrovna přemýšlela nad přeměnou zpět, si povzdychla a po dlouhých letech se pokusila usnout v lidské podobě.

Když se probudil, Fera už u něj nebyla, i její oblečení zmizelo. Pokrčil rameny a oblékl se. Pak opatrně vstal, a přestože jej bolelo celé tělo, byl schopen se vydat dolů. Již na schodech jej přivítala vůně a když sešel dolů, zdálo se, že vstal jako poslední. Všichni ostatní už dole byli, posazení kde se dalo, a Fera jim roznášela misky s jídlem. Zamračil se, když viděl, že už je zase v kůži psiska, ale jeho nakvašený výraz roztál, když mu v rukou přistála miska s vonícím nákladem pečeného masa a hub. Před kněžnou dokonce stál pohár s teplou krví.

Když se podíval na Feru znova, pečlivěji, dokázal poznat ucmouranou srst s několika zapletenými chomáčky svízele, a bylo mu jasné, čí práce je ta časná bohatá snídaně.

S povzdechem si nabrala poslední misku jídla a usedla kousek od krbu. Noc... byla těžká. Nedokázala usnout, připadala si nechráněná, připravená o velkou část vnímání pachů i zvuků. Několik hodin se převalovala na úzkém lůžku vedle Meta, až nakonec vstala, přeměnila se a vyrazila ven, do noci. Alespoň z toho jejího nočního řádění měli všichni užitek, usmála se.

Ještě před svítáním skupina vyrazila a během půlhodiny se dostali k hranici stromů na úpatí hor. Před nimi se rozléhala dlouhá, dlouhá pláň a kdesi v dálce pableskovalo jezero a za ním se černala linie Divého hvozdu, obrovské plochy lesa, který si i přes svou polohu uprostřed zemí světla uchoval svá temná tajemství.

"Kdo bude poslední, celou noc hlídkuje," ušklíbl se Kylahm a pobídl koně. Nikdo si to nenechal líbit, a všichni vyrazili za ním. Pláň byla příliš dlouhá k překonání v plné rychlosti, ale zvládli to všichni a k jezeru dorazili v pořadí první Gairon s jeho zvláštním koněm, druhý Kylahm, třetí dlouhonohý grošák nesoucí Sevarashe a kněžnu a poslední se upoceně dobelhal obtloustlý vraník patřící Feře a Metovi.

Kylahm se zaksichtil: "To si toho bezpečí s váma dvěma moc neužijem, co?"

"Nezáviď," povzneseně odvětil Met.

Kylahm mlčel, jen si s pozvednutým obočím přeměřil Feru, která zčervenala.

Sevarash zakroutil hlavou a navedl koně na stezku kolem jezera. Ostatní jeli za ním, dokud nevkročili za hranice Divého hvozdu.

Lovecká chata byla setmělá, přestože venku už svítilo nesmělé ranní slunce. Muž si sundal rukavice a položil ruku na krbový práh. Byl ještě teplý, a neznámý zkřivil rty v úsměvu.

"Aris, Ater!" sykl a svrchu se přiřítili dva psi, podobní vlkodlavům. Byli zpola průsvitní, vydávali slaboučkou bílou záři. Nejvíc svítily jejich oči, bíle, stejně jako oči jejich pána. Oba přiběhli a položili se mu k nohám, přičemž jeden z nich upustil na podlahu něco, co kovově cinklo. Cizinec se sehnul a sebral ten kousek kovu, přiblížil si ho k očím... byl to hřebínek do vlasů, tepaný z nějakého černého kovu a zdobený tmavě zelenými kamínky a stříbrnými linkami. Cizinec jej pevně sevřel v dlani a druhou rukou poplácal jednoho ze psů.

"Hodný hoch."