Naervon | Kapitola 18. - Marnost

Taková prodleva... už nebudu slibovat další kousky brzo, zdá se, že to má nějaký nepříznivý účinek na mou múzu :D

xxx

Poočku ho sledovala. Zdálo se, že se snad smířila s jeho vytrvalou přítomností, koně postupně zvolnili prvotní zběsilý úprk do pomalého cvalu, poté do klusu, když vjeli do lesa.

Pozoroval ji taky. Její pohyby připomínaly místy spíše šelmu než tu utrápenou, smutnou bytost, nepřítomně se bavící na hostině.

V očích ji zářilo cosi animálního, kdykoliv se přiblížil, cenila zuby, vrčela a syčela. Nepromluvila ani slovo, dobře však věděl, že by se ho pokusila napadnout, kdyby se jí stavěl do cesty. Marně přemýšlel, co v kombinaci jedu a léku mohlo mít takový účinek.

Už to bude několik hodin, co utekla... Proč tu už není kníže? A co se zvrtlo? Zůstane tak napořád?

Z přemítání ho vytrhlo zřetelné zpomalení.

Kněžna zastavila koně a sklouzla z něj mrštně a rychle tak, aby stál mezi nimi. Chvíli vyčkal, potom sesedl taky a pomalu obešel oba koně tak, aby na ni viděl. Odpověděla hrdelním zavrčením a přikrčila se, sledujíce každý sebemenší pohyb.

Přistupoval k ní pomalu, paže natažené dlaněmi vzhůru: "Neublížím vám. Rozumíte?"

Stála strnule na místě, přikrčeně, a nechala jej se přiblížit. Svitla mu naděje, opatrně se natáhl a jemně jí odhrnul zcuchané vlasy z obličeje. Zúžila oči a skrze pěkně tvarované rty opět vykoukly výhružně špičáky.

Při dalším kroku mu pod nohou praskla větvička. Škubla sebou a prosmýkla se mu pod rukama, utíkajíc do hlubin lesa. Zaklel a rozběhl se za ní, přestože mu bylo jasné, že dohonit čistého upíra má šanci pramalou.

Narazil na ni však brzo. Přikrčeně, oči v šeru zářící jako kočičí. Proč neutíká dál?

Vypadala, jako když na něj začne znova syčet, pak se najednou cosi v jejích očích změnilo. Se sebejistým, lehce krutě vyhlížejícím úsměvem na tváři se narovnala a houpavým, pružným krokem se vydala přímo k němu.

Co to sakra...

Olízla si rty a na něj to zapůsobilo nečekaně svůdně, i přes urousané vlasy a potrhané, špinavé šaty. Už byla jen kousek u něj, vztáhla útlé paže a vzala jeho tváře do dlaní. Překvapený nepředvídaným vyčkával... Zajela prsty do vlasů a shodila mu klobouk, přivinula se k němu a natáhla se rty k jeho uši. Zašimral ho její teplý dech, jako by chtěla něco říct... pak náhle rychle, jako kousnutí hada, zajela špičáky do krku.

Zasténal, pak sevřel čelisti a odtrhl ji od sebe. Drže ji tvrdě za zápěstí sledoval, jak se snaží vymanit, až nakonec přestala bojovat a sklesla na kolena. Sesunul se s ní a uvolnil jedno její zápěstí, aby ji volnou rukou pohladil po vlasech, odhrnul jí je z tváře. Nechala se... pak se zableskla potměšilá žluť očí a ona sekla nehty směrem jeho obličeje. Švihem se zaklonil, leč jeden nehet přeci jen zasáhl cíl a otevřel mělký škrábanec podél lícní kosti. Vlastní krev stékající po tváři i po krku ho podráždila, sevřel ji pevně a přirazil k zemi, rozlícené stříbrné oči upřel do zdivočelé zeleně těch jejích. A dost.

Chvíli jej probodávala pohledem, pak přivřela oči a olízla si rty. Spočíval na ní celým tělem, a byť se tvářil rozlobeně, cítila, že jeho tělo má jiný názor. Smyslně se prohnula a cosi zavrněla, přivřenýma očima sledovala, jak si ji obezřetně prohlíží... ale v očích, všechno bylo v očích... Zahlédla šanci a nehodlala ji pustit. Natáhla se a dotkla se rty těch jeho, jazýčkem obkroužila spodní ret a téměř něžně, hravě skousla. Tlumeně zasténal a sevřel oči, pak se pokusil odtáhnout. Osvobodil jí přitom nohy – objala ho pevně stehny kolem beder a pažemi kolem krku a políbila naplno.

Předem prohraná bitvě, chlapče... blesklo mu hlavou předtím, než se tam na zválené trávě u potoka nechal svést svou pomatenou kněžnou – uprchlicí.

xxx

Opatrně se pokusila vyprostit, ale pořád ji svíral pevně. Podvědomě cítila, že se usmál, a pevně sevřela oči, náhle ruce plné práce s tím, vypadat tak spící, jak to jen jde. Tváře se jí dotkl chladnou rukou, takřka něžně... Prsty sevřela studený kov dýky, skryté v záhybech oděvu pod ní.

xxx

"Mám?" zavolal Met na knížete a ten kývl. Nad lány vlnící se trávy se mihla temná silueta krahujce klouzající na vlnách větru.

Kníže zarazil koně ostře, až se zvíře vzepjalo. Počkal, než jej dožene garda. Pohledem vyprovázel stín dravce, než se ztratil v dáli, rty zkřivené v úsměvu.

xxx

Kratičké zalapání po dechu. Opovážila se otevřít oči... střetly se s ledovou šedí, odrážející nevíru, úžas. Vkrádající se chlad... Pustila rukověť dýky, která vězela až po záštitu v mistrově hrudi a rychle se odkulila o kousek dál, kde se zvedla a přikrčeně, s očima vyděšeně rozevřenýma sledovala své dílo.

Nekromant se pokusil ztěžka zvednout, vztáhl k ní ruku... utekla. Vyhoupla se na hřbet Gaironova koně a prudce jej pobídla pryč.

Stříbrné oči... Vybavilo se jí tolik okamžiků, kdy do nich hleděla, s různými pocity a v různých chvílích, ale nikdy ne takto... Překvapení, výčitka... Přes slzy náhle neviděla, směr nechala čistě na zvířeti. Vrátilo se všechno... Vzpomínky... Poslední stín šelmy se vytratil a ona se rozhlédla, uprostřed lesů, na obrovském koni a sama, potrhaná a rozcuchaná, ujížděla pryč od... Cos to udělala?!

Chytila se pevněji a pak opatrně přiměla koně zpomalit. Musím se vrátit, pomoct mu... S tou myšlenkou obrátila koně a vyrazila zpět k místu, kde mistra Sevarashe zanechala. Soustředěná na ten cíl skoro nepostřehla stín nad hlavou, teprve když ji mihnutí v zorném poli donutilo zvednout hlavu. Zorničky se zděšeně rozšířily... Jako poslední věc, než se ocitla v rudé tmě, spatřila spáry dravce, nalétávajícího do její tváře. Pak už jen skřek ptáka, vlastní výkřik, zaržání koně a let vzduchem s tvrdým dopadem na zem.

xxx

Se zasyknutím vytáhl dýku a přitiskl dlaň na ránu, klidně zhluboka dýchal a nutil se zůstat při vědomí. Nevěřil, že by mu mohla ublížit nějak vážněji, když nepočítal neškodné škrábance, a doplatil na to. Tiše zaklel a zvedl se na kolena. Mohl jí poděkovat jen za jedno – celá ta akce předtím se udála tak rychle, že se nestačili ani pořádně svléct, tudíž měl při ruce lahvičku s hojivou substancí, kterou obvykle nosil v jedné z vnitřních kapes kabátce. Když se zacelil povrch rány, přivolal koně a vzal si kus jeho síly, aby dokončil proces zhojení. Unaveně vstal a opřel se o koňský bok. Pochyboval o tom, že vůbec dokáže nasednout. Tak to by bylo.